Zápisky ze 17. Mecheche

Přípravy nebraly konce. Už více než týden před dnem D (A tím byl pátek 24.8.2001. Anebo až sobota ? No to je vlastně jedno.) se žhavily telefony a e-maily a dolaďovaly se poslední detaily odjezdů jednotlivých skupin vstříc 17. Mecheche. S těmi skupinami to bylo tak:
Já osobně jsem měl za to, že vzhledem k poměrně vzdálené poloze tohoto Mecheche od našich domovů přichází v úvahu pouze dvě varianty přesunu. První, jako obvykle za použití několika více či méně služebních vozů a druhá sice mnohem dobrodružnější, ale časově mnohem, ale mnohem náročnější, a to využití služeb Českých drah. Jak já jsem se mýlil. Nevím přesně od koho, ale myslím, že to vymyslel Kuldík, přišel návrh, že vzhledem k pěknému počasí by se dalo na Šumavu při troše dobré vůle dojet na kolech. Předpokládaný počet dní cesty cyklistů na Mecheche se ovšem z původního téměř týdne smrsknul na pouhé dva dny. Kuldu v cyklistické skupince doplnili ještě Jirka s Luďou a později se k těmto odvážlivcům přidali ještě Pažout s Martinem. Já s Bubym jsme pro jistotu zvolili pohodlnou cestu autem a zdůvodňovali jsme to né svou slabostí, ale buď pracovním vytížením nebo nutností servisního vozu pro naše cyklisty. Sedy s Mírou se rozhodli dorazit až v sobotu a Zrzek se dokonce teprve v sobotu dopoledne vracel ze Států, takže i jeho sobotní příjezd na Mecheche byl malý zázrak.
Ale nepředbíhejme. V mém vyprávění je teprve středa 22. srpna 2001 a odjezd na Mecheche, které začínalo v pátek (ale Rituál byl až v sobotu sedmnáct minut před sedmnáctou hodinou) byl naplánován do čtyř skupin. Kulda s Luďou opravdu odjeli podle harmonogramu ve čtvrtek ráno směr Praha, kde se k nim měli připojit na páteční cestu ještě Jirka, Martin a Pažout. A opravdu odpoledne i s malou zastávkou ve Lhotě u rybníka dojeli Kulda a Luďa k Jirkovi. I já se Sedym jsme se tam stavili, protože jsem zrovna Sedyho vezl z letiště. Byli jsme opravdu vřele přijati (pivo, polívka, panáci – já ne, já řídil). My se Sedym jsme sice brzo odjeli, ale v devět už nás vystřídal ze Šumperka dorazivší Pažout a všichni v Praze prý dost slušně pařili.
I výsledkem toho bylo zřejmě druhý den dost překvapivé rozuzlení jejich cyklistického výletu. Já s Bubym jsme šli v klídku do práce a asi v jedenáct jsme vyrazili z MB. Když jsme se během cesty na jih mobilem spojili s cyklistickou skupinou, bylo více než jasné, že se něco děje. Jeli dvěma autama, kola na střeše a v kufrech a místo plánované trasy Praha – Čeňkova Pila, popřípadě později proklamované jednodušší trasy Strakonice – Čeňkova Pila, už byl v plánu jen jakýsi blíže nespecifikovaný okruh Čeňkova Pila – Čeňkova Pila. Po drobných potížích s orientací na silnicích jižních Čech opravdu asi ve 14:00 vyrazili z Čeňkárny na kolech do okolních kopců.
Mezitím jsme já s Bubym poobědvali pod hradem Rabí a šli se podívat na místní sokolníky pověstné cvičeným kondorem, který krouží nad ruinami hradu. Přirozeně jen když má náladu. Ten den ji měl. Po produkci jsme pokračovali v cestě a asi v půl čtvrté jsme byli i my u Čeňkovy Pily. Tady se musím zmínit, že jsme měli v autě i spoustu báglů (no, spíš tašek a igelitek) od cyklistů, kteří ještě tehdy předpokládali, že pojedou z Prahy :o) Naštěstí jsme se na Čeňkárně zdrželi u pivka a když jsme vyšli z hospody, přijel na parkoviště majitel Turnerovy chaty se svým Jeepem a jako náhodou se vracel zpátky prázdný. Slušně jsme ho požádali a za chvilku se už vezli i se všemi věcmi po turistické cestě podél řeky Vydry až k chatě. (Později jsme chtěli toho svezení využít a tvrdili jsme klukům, že my sami jsme jim věci na chatu donesli, ale dlouho nám to nevydrželo a přiznali jsme se.) Na místě nám ještě pan majitel vysvětlil, že ta noclehárna, kde jsme původně měli přespávat není tak úplně dodělaná. Opravdu nebyla. Jako náhradní řešení měl pro nás ubytování na balkóně. I přes počáteční nedůvěru se to ukázalo jako šťastná volba a to hned z několika důvodů ;o)
Ale to jsme na chatě byli jen já a Buby. Hoši – cyklisté se nám ozvali z vrcholu Poledník, kam se dostali zhruba tříhodinovým stoupáním. (Nepřeháním trochu ?) Když nás ujistili, že dříve jak v osm večer na chatě nebudou, vyšli jsme si podél Vydry do Antýglu a pak dál podél Vchyňsko-Tetovského kanálu do Rokyty. Při pohledu na starší paní na zastávce autobusu nás napadlo zajet si do Srní a odtud po žluté na Turnerovku. A už tu byl autobus. Doběhli jsme na poslední chvíli. A za osm korun a patnáct minut jsme dorazili do Srní. Vystoupili jsme z busu, rozhlédli se po návsi a …
… a před hospodou sedí a popíjí skupinka Pivrnců – cyklistů. Šťastné to setkání. A nečekané. Inu, zase se ukázalo, jak je ten svět malý. ;o) Dali jsme si pivko a vydali se zpátky na chatu. Ti na kolech přes Čeňkárnu a my pěší přes les.
Na chatu jsme dorazili téměř současně. Kluci už měli objednanou večeři a my jsme taky dlouho neváhali. Jen nás jaksi nikdo neupozornil, že mají i jídelní lístek a nejen hotovky napsané na tabuli v lokále. Myslím, že až na dva jsme my ostatní skončili u guláše. Nebo ne? Každopádně jsme pak už jen pili, kecali, zpívali a zhruba od půlnoci do půl třetí se trousili ke spaní. Přiznávám, že jsem odpadl mezi prvními, takže ani nevím, kdo vydržel nejdéle, ale počítám, že asi Buby, Luďa, Jirka a samozřejmě Pažout.
Ještě jsem nenapsal, že i když jsme přespávali na balkóně, měli jsme k dispozici veškerý komfort, který chata poskytovala. (Záchody a sprchy s teplou vodou. Záchody tedy bez teplé.) Takže jsme ještě před večeří vyfasovali mýdla a ručníky a všichni se osprchovali. Opravdu všichni ? No to je jedno, hlavně že to po tom pátečním vedru bylo více než uspokojivé.
Druhý den jsme se probudili do slunečného sobotního rána. Po slušné snídani jsme se na poměry Pivrnců až dost brzy vydali na výlet do Modravy. Do Antýglu jsme šli po svých a do Modravy jeli autobusem. Z Modravy pak opět už po svých podél Modravského potoka, dál do kopce a směrem na Filipovu Huť. Cestou se podařilo Jirkovi s Kuldíkem přejít po kládě přes potok a Luďa, Martin a opět aktivní Kulda se v něm dokonce vykoupali. Ne, že by jako spadli z tý klády. Tohle bylo o kus dál a šli tam dobrovolně. Brrr. voda měla tak 10 stupňů. A to možná ještě přeháním. Chvílemi nebyla cesta nic moc, šlo se po asfaltce uprostřed lesů, taky jsme začínali mít pořádnou žízeň a hlad a navíc se pomalu, ale jistě blížil Jirkou vyhlášený čas Rituálu. Při příchodu na Filipovu Huť jsme ještě víc znervózněli, protože se nám zdálo, že ani jedno z celkem asi pěti stavení nemůže být hospoda. Naštěstí jsme se mýlili a cedule u silnice nás už zvala do jakéhosi penziónku. Zbylých pětset metrů jsme vzali téměř úprkem. Tedy až na Martina. Restauračka sama byla příjemná, obsluha příjemná a ceny taky příjemné. I když některá naše přání byla neobvyklá (Jako přílohu k ďábelské směsi jsme si dali další jídlo – bramboráčky se zelím ;o), chovali se k nám mile a pivo k poobědové siestě jsme si mohli vzít ven i se sklem.
Ale to už nás začínal tlačit čas. Ozvali se dokonce Sedy s Mírou, že už se blíží k Čeňkově Pile. I se Zrzkem se nám podařilo navázat spojení. Úspěšně přistál a jel do Plzně a odtud za námi. My jsme zatím z Filipovy Huti už šli přímo krásnou cestou lesem dolů do Antýglu a pak na Turnerovku. Za zmínku stojí pouze naše koupel ve Vydře, kdy jsme se koupali v Adamově rouše na dost frekventovaném místě a řvali přitom jako blázni. Což si o nás nepochybně všichni kolemjdoucí mysleli. Ale co, spláchli jsme ze sebe pot a únavu. Šlo se nám pak mnohem líp a na chatu jsme přišli včas.
Do rituálu zbývala slabá půlhodinka. V hospodě už na nás čekal Sedy. Míra tam nebyl, protože neodolal magickému vábení obrovských kamenů v řečišti vydry a šel se vykoupat. Zrzek tou dobou zrovna někde bloudil u Kašperských hor, což ho stálo včasný příchod na Rituál.
My jsme zatím uvelebili v jídelně a vyčkávali až uděří 16:43. Ne tak Míra. Bylo nám sice divné, že se stále neobjevil, ale kdo by ho neznal. Rituál začal přesně a bez Míry i Zrzka. (Jasně že tam nebyl ani Meďour, ale toho jsme skutečně nečekali ;o) Jako přípitek Jirka zvolil „ďábelský krvesaj“ podávaný v uzonkých zkumavkách. (Zřejmě jakási směs koření – chilli a griotky) Míra se přiřítil – no, klidným krokem přišel – těsně po Rituálu, řka, že přeci nejsme kompletní a že jako myslel, že se čeká na Zrzka. Míra opravdu ještě některé věci nepochopil. Viď, Míro? Později se pak začal vymlouvat, že mu ve Vydře uplavaly boty a karimatka, na které se slunil a on že je musel hledat až pár set metrů po proudu. Nejhorší je, že asi nelhal ;o))) Magická síla kamenů Míru prostě uchvátila.
Dvacet minut poté dorazil i Zrzek. Šťastný a vyčerpaný. Říkal, že dvacetčtyři hodin nespal a nejedl a hned si objednal večeři. V tu dobu už jsme jednali o dvou důležitých bodech a oba jsme odsouhlasili. Kulda se stal Pivrncem a Martin Pivrnčetem.
Pak se začal hrát pétangue. Zlomová to událost pro některé (nebo některého ?) Pivrnce. Jelikož Luďa slavil narozeniny i svátek, přivezl flašku slivovice a Morgana. Slivovice už byla myslím po výletě vypitá, ale Morgana akorát načal. Vítězové jednotlivých kol – hrálo se ve dvojicích – si stále připíjeli, flaška šla z ruky do ruky a do půl hodiny bylo po ní. Pak Buby přinesl ještě Metaxu od Meďoura a zapíjeli jsme jeho právě se narodivšího druhého syna Michala. Někteří víc, někteří míň a Kuldík nejvíc. Pak se šlo večeřet a Kulda při jídle vytuhnul. Pak jsme ho vídávali jen chvilkama a mluvit s ním se dalo vůbec až druhý den ráno ;o))) Tak moc slavil přijetí mezi Pivrnce. Ale jak později citoval Luďa: „Co by to bylo za Mecheche, kdyby se nikdo nepoblil!“ Kdo to vlastně řekl? Myslím jako původně. Nějak si to nepamatuju. Co vím ale dost přesně je, že se na nás potom majitelé chaty dívali už trošku jinak. Obzvlášť paní domácí na nás prováděla zákeřné slovní výpady. Hlavně ráno.
A taky vím, že se šel ještě hrát pétangue, tedy šli jen někteří. Já s Martinem jsme ještě cestou oškrábali několik desítek brambor a byli za to taky náležitě odměněni.( Já – fernet, Martin – slivovice) Nové pro nás bylo zjištění, že se vyrábějí i škrabky pro leváky. Já to vážně nevěděl.
Když už nebylo na koule vidět, šlo se hrát na kytaru. Taky se vypilo ještě mnoho krvesajů, který nám nějak zachutnal. Nakonec jsme zbyli já, Jirka, Luďa a Pažout. (Tedy podobná sestava jako minulou noc jen já se vyměnil s Bubym, který sice večer usnul jako obvykle, ale už nechytil druhou mízu a nevzbudil se, což se mu jindy úspěšně daří. My čtyři jsme tedy hráli a zpívali až do půl třetí. Tedy víc řvali než zpívali. V jednu chvíli nás překvapil Pažout, který se asi po dvou hodinách řvaní obrátil k panu majiteli a nabídl mu, že kdybychom náhodou moc křičeli, ať si řekne a my se ztišíme. Nevím, co tím vlastně Pažout sledoval ;o)))
A pak jsme se již notně unavení dopotáceli na náš balkón, jehož výhodou pro nocování opilců bylo, jak jsem již naznačil, nepřetržité větrání a proudění čistého vzduchu ;o)
Ráno jsme vstávali opět před devátou. Nasnídali jsme se, sbalili věci, Jirka zaplatil a my se pak mohli vydat na zpáteční cestu k našim autům, která byla celý víkend zaparkovaná za hospodou na Čeňkově Pile. Dorazili jsme tam v půl jedenácté, naložili kola do a na auta a vyrazili na poslední výlet. To už bez Sedyho a Míry, kteří hned jeli domů. My ostatní (4 auta, 4 kola, 8 lidí a jedna flaška vody) jsme jeli do Hůrky a odtud pěšky k jezeru Laka a zpět. Byla to celkem normální procházka, jen jsme brzy zjistili (no, vzhledem k včerejšímu chlastání to zas tak brzo nebylo), že nikde cestou nebude žádný bufík a my máme jen tu jednu dobrou vodu. Vlastně to byla ochucená Toma, že jo? No nic. Jezero Laka jsme viděli, došli jsme i zpět k autům a nikdo při té cestě žízní nezemřel.
Domluvili jsme se ještě na společném obědě v nejbližší hospodě při cestě zpátky a pak už jsme se každý rozjeli domů. Martin vezl Pažouta do Prahy na vlak. Já s Bubym a Luďou jsme jeli do MB. Zrzek do Plzně a Jirka do Prahy, ale ještě předtím hodil Kuldíka, který se obdivuhodně rychle oklepal ze sobotního chlastání, ke Čtyřem Kamenům odkud se čerstvý Pivrnec vydal do Kosmonos na kole.
Nevím tedy jak komu, ale mě skončilo Mecheche v neděli v šest večer, když jsem otvíral dveře od bytu. Byly to fakt skvělý tři dny a i to počasí nám přálo. Jen škoda, že tam nebyl i Meďour, protože 17. Mecheche patřilo rozhodně k těm vydařenějším.

Tak a to je všechno. Jak na to koukám, tak jsem to pojal nějak ze široka. No, Jirásek by ze mě měl radost. Já ale i přesto doufám, že jste to přečetli celý až sem ;o)))

Džimák