Zápis z 49.Mecheche

Zápis z 49. Mecheche

Jistebník na Šumavě, 6.-8.10.2017

Pozvánku na 49. Mecheche poslal Džimák zašifrovanou (až později jsem se například já dozvěděl, že nejmodernějším gps označením), takže kromě přibližného odhadu – jižní Čechy, někteří nevěděli, kde se vlastně sejdeme. Ještě, že máme ten internet a pan Google už umí poznávat i fotky. To některým z nás dost pomohlo.

Po zásadní emailové diskusi o tom, kde to vlastně je, kdo nemůže přijet nebo se staví jen na skok, neboť má něco neodkladného či jej, anebo příbuzné, skolila zákeřná choroba, se postupně v pátek večer dostavili, kromě Ludi, všichni. Ti, kteří vyrazili nejdříve, dorazili ve druhé vlně, jelikož to mám nejdál. Mezitím první skupinka – Buby, Džimák, Kulda a Sedy stihla předvečeři v Českém Krumlově a pár minut přede mnou dojeli do Jistebníku od Zátoně, zatímco já lesní cestou (děkuji Sygicu!) od Rožmitálu. Naštěstí měl Džimák lahváče, protože zásoba zlatého a tmavě hnědého moku z Károva (jak se poslední roky již stalo tradicí) dorazila až po dvou Plzních. Než Martin, přijev tuším jako šestý, zprovoznil pípy (zvládnul utrhnout kovovou spojku), dojel i Číža a Zrzek. Pochopitelně každý vlastním autem. Naprosto nečekaně se již v pátek zjevil i Meďour a jelikož Luďa předem ohlásil svou neúčast, odhlasovali jsme posunutí rituálu na pátek 22:15 (Luďa per rollam). Vyšli jsme tím vstříc těm, co se na sobotní pařbu necítili a ohlásili sobotní úprk. Ale to předbíhám.

Regulérní večeře byla čína, bohužel pro Martina, který nežere játra, s játry. Abych udělal Džimákovi radost, slíbil jsem, že si ji dám i na snídani, i když játra zrovna taky nemusím. Zřejmě diksuse o tom, kdo co jí a nejí, nás inspirovala k vytvoření úplně nové kategorie jedlíků a sice SEGAN. Segan jí jenom bíložravce (u méně konzervativních seganů tvoří výjimku dravé ryby – i když dnešní pstruzi a lososi z umělých chovů mohou splňovat i přísnější kritéria ortodoxních seganů). Kulda, například, křoupe hlavně křupky, takže by segan být mohl. O seganství jako životním stylu určitě ještě uslyšíme a pokud se jej někdo správně marketingově ujme, můžeme na tom vydělat majlant!

Že svrchně kvašené pivo má skutečně kvasinky nahoře, to zkušení sládci vědí, pro ostatní to byla vcelku novinka (měli jsme za to, že to znamená, že kvasí při vyšší teplotě, proto svrchně kvašené).

Diskuse se dále po zahájení Mecheche točila kolem různých témat, co mi utkvělo v Pivníku, to byla 100% účast Bubyho a Sedyho na Mecheche, vhodná a nevhodná zvuková kulisa do auta (Maruška Doležalová), kvalita spánku, trávy, čudlíku u iphonu. Do tří vydrželi Zrzek a Džimák.

A ráno začali Pivrnci mizet! Nejprve jeden stoprocentní již za kuropění (Sedy), další dva neustáli rodinný sociální tlak, přes částečné vítězství kapitulovali, a odjeli v sobotu večer. To, že vydrželi až do večera, nás ostatní těší a máme jim to k dobru.

Vraťme se ale k průběhu soboty. Po velmi zvolném vstávání a snídani jsme zrespektovali Velkého Pivrnce a maroda se středním uchem, Džimáka, a nechali se přesvědčit na asi nejvíce light výlet v posledních 19 a půl letech (konkurovat mu snad můžou jen 10. Rejchartice). Nicméně mně osobně se prohlídka v americkém stylu (přijet autem na místo, projít se pár set metrů a zase jinam) líbila. Hlavně proto, co jsme viděli. Navštívili jsme Čertovu stěnu shora, pak taky zespoda i když to jsme ji skoro přehlédli, poněvadž jsme byli unešeni divokostí Čertových proudů. A to v nich netekla skoro žádná voda! Z Loučovic jsme procházkou koukali na divoké peřeje nesoucí názvy Vrata, Škvíra, Schody a obdivovali borce, kteří to jeli na laminátu. Vodácké srdce zaplesalo při představě, jak by se to sjelo! Ale už jsme na tolik adrenalinu asi příliš „zkušení“.

Zklamání přinesl Špindl Šumavy – Lipno nad Vltavou. Jedním z mála pozitivních zážitků zde byl vtipný vrchní v hotelu Slunečná louka (borůůůůůvkový koláč apod.). Jo, a výborná káva v kavárně, cukrárně beze jména, č.p. 78. Viděli jsme rybu Badis (Kulda na ní lezl) a Emila Zátopka (na toho nelezl).

Po návratu do Jistebníku bylo ještě poměrně brzy, žádné povinnosti ani rituál nás již nečekali (vyjma večer odjíždějících) a tak jsme někteří natočili pivka, jiní budík a odebrali se do úžasného sportovního podkroví (ti z budíkem do postele). Zde jsme hráli kulečník (dírkovaný), stolní fotbálek a hokejíček a hlavně pinec! Číža, pak i Zrzek a Kulda se vyspinkali a přidali se k nám sportovcům: Meďourovi, Bubymu, Martinovi, Džimákovi a Pažoutovi. Pivko střídalo pivko, hra se stávala vláčnější, zato však veselejší. Meďour s Martinem se už na nás asi nemohli koukat a jeli domů za manželkami.

Chyběl nám pan učitel Luďa a tak se ani básničky, ani hádání tentokrát nehrálo. Taky nás na to bylo málo – jen 6. Zato jsme zpívali o sto 6, namátkou „Když sever válčil s lihem“ (Kulda), „Už ti to Kuldo leze na mezek“ (Zrzek). Hrálo se a zpívalo v pěti (Kuldovi došli křupky, tak šel spát) až do neděle tak, že nám prasky struny.

Ráno jsme se zmohli pouze na snídani (podruhé jsem už čínu ke snídani fakt nedal), kávičku, úklid, sbalení píp, neúplné vyúčtování, potřesení rukama, nápad na obnovení kdysi tradiční vánoční besídky (ať to nezapadne!) a hajdy domů.

Mecheche se, jako vždy, vydařilo, jídla i piva dostatek, jen nás po většinu času nebylo mnoho.

Uvidíme se nejpozději na 50. Mecheche někde na východě!!!

Pažout