Zápis z 37.Mecheche

2011_37M_Z
Třímany u Berounky, 30.9.-2.10.2011

Na Mecheche jsem s Kuldou dorazil minutu po dvanácté. Obrazně i doslova a do písmene. Je to tak, ačkoli jsme z domova vyrazili zavčasu a pořád se cítili být v pohodě, tak všelijaké objížďky kolem Zbiroha nebo jak se to tam okolo jmenovalo, nám daly zabrat a do místnosti M jsme dorazili až těsně po zahájení rituálu. To asi nikdo nečekal a místo aby nás ostatní Pivrnci počastovali chladnými pohledy a pro jistotu předem zamkli, tak nás místo toho vzali velkoryse do svého kruhu, a tak byl Rituál dokonán s námi.

Po Rituálu jsme se přesunuli na terásku, začali jsme lemtat pivo a diskutovat o tom, o čem by se tak dalo diskutovat. Nakonec se naštěstí téma našlo, a to jestli ten náš příchod na Rituál náhodou nebyl nějaký pochybný, nedůstojný nebo sakra aspoň trochu proti stanovám – jinak tady na sebe  budem jenom čumět.

Já jsa čerstvě opojen přítomností svých kamarádů a posílen už druhým pivem a třetím panákem jsem přijímal rány zleva i zprava s blaženým pocitem pivrnecké sounáležitosti. Nejdřív jsme od VP vyfasovali pokárání za způsobení nedůstojného průběhu rituálu. Tak to mi moc nepřišlo, ale měl jsem takovou radost, že se nám to tak pěkně rozjíždí, že jsem si to hrdě zapsal do Pivníku a ještě to nechal VP podepsat. Pak se ale ukázalo, že hlad po krvi ještě není zcela nasycen a bylo zjištěno, že jsme se sice rituálu zúčastnili, ale v podstatě jsme na mecheche dorazili pozdě a tudíž jsme slízli ještě pokutu tři stovky. Bylo mi to teda úplně putna, vlastně jsem byl pyšný na to, že můžu svým statečným přijetím trestu stvrdit svoji pivrneckou příslušnost. Kulda to v tu chvíli myslím viděl trochu odlišně, ale zaplatit holenek musí, to je jednou jasná věc.

No pak jsme toho už nechali a konečně v klidu poobědvali. Zmoženi jídlem jsme se přesunuli asi sto metrů k řece, kde jsme provedli tradiční rituál potvrzení mládí a vitality – největší exhibíci vlezli do vody a nechávaje svoje zadnice svítit v popoledním slunci brodili na druhý břeh, kde slastně klesli do půlmetrové hloubky, vyjekli a rychle se vrátili zpátky.

Pak se nám družina rozdělila. První skupinu tvořil Sedy, který usnul přímo u vody a nebyl k probuzení. Druhá skupina vznikla ze sportu a chlastu chtivých kamarádů, kteří si půjčili síť a míč, do torničky přidali půllitr kořalky na osobu a vypravili se hrát odbíjenou. Ještě se k nim holomkům vrátíme.

Já spolu s Kuldou, Bubym, Džimákem a Buřtem jsme se vypravili prozkoumat Lejskův mlýn nacházející se asi kilometr po proudu Berounky. Cesta, kterou jsme se k němu vydali, neměla podle mapy existovat a mapa v podstatě nelhala. Po určitých obtížích jsme se k mlýnu nakonec dobelhali na pohledovou vzdálenost a usoudili jsme, že toho trmácení už bylo ten den dost, obrátili jsme to a oklikou přes Hršihlavskou hospůdku jsme se pomalu šourali zpátky. Cestou mi chlapci vyprávěli, co se dělo, než jsme s Kuldou dorazili. Vezmu to hopem. Všichni kromě Sedyho dorazili už v pátek a v zásadě se hlavně pokoušeli zapálit Martinovu úrodu marijánky. Moc to prý nešlo, takže byl materiál připravován na další večer na roztopeném krbu. V sobotu dopoledne byl na programu terénní výlet spojený s dvojnásobným broděním proti proudu řeky ke zřícenině hradu Krašov. Pak před polednem dorazil Sedy a pak my.

Už jsme tedy zase zpět v ději a vracíme se na základnu. Tady bych doplnil, že jsme spali v prima chatkách, které mi připomínaly moje první táborové roky. Totiž smrděly něčím nevím čím, ale přesně tak krásně, jako tenkrát… A vůbec byl areálek pěkný, bylo tam kromě nás posledních pár hostů, taková melancholická atmosféra loučení s létem – a ještě s krásným baboletním počasím.

Tak tedy – už jsme opravdu všichni pohromadě a jdeme zkontrolovat naše volejbalisty. A už musím jmenovat. Byli to Pažout a Martin – tým A2 a Zrzek a Číža – tým 1B. Pamatuju si nejasně, že jeden tým byl jednoznačně lepší a že druhý tým jednoznačně vyhrál. Co vím ale úplně jasně je, že když se po odehrání padesátého osmého setu už za šera vrátili do kruhu kamarádů rožnících kýtu, tak byli
našrot. Následkem toho jsem se asi hodinu věnoval velkému pivrncovi, abych mu zcela zbytečně vysvětlovat něco, co nemohl po flašce slivky pochopit, což byl přesně ten názor, který ho rozpaloval do běla. Pak se do sebe naštěstí zakousli se Sedym a prodebatovali v osamění zbytek noci. My ostatní jsme se chopili kytary, hlasivek a Martinova jak se ukázalo velice perspektivního matroše a zbytek noci nám pěkně utekl. Uléhal jsem nevím kdy přepitý, přejedený a spokojený.

V neděli ráno už se jako obvykle jenom balilo a účtovalo. Zrzek nám nachystal účet na průměrnou útratu, ze které se chudákovi Buřtovi zatočila hlava – a dvakrát se asi zatočila Meďourovi, který se místo piva na Mecheche utápěl v nějaké tůni v Německu a vysloužil si tím mastnou pokutu. Vyrobili jsme společnou fotku a část tátů od rodin vyrazila domů. Ostatní se ještě zdrželi a vyzkoušeli si své golfové vlohy. Jako talent se ukázal Zrzek, který byl dokonce pochválen panem instruktorem a obdržel pokyn v golfu pokračovat. No uvidíme, zda svůj dar nepromrhá při nějakých ničemnostech, třeba prací a tak.

Takže to je suma sumárum asi všechno. Závěrem bych rád poděkoval Zrzkovi za uspořádání pěkného Mecheche a všem dalším pivrncům čtenářům za trpělivost při čtení až sem.

Váš písmák a příští VP
Luděk

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.