Zápis z 29.Mecheche

2007_29M_Z

29. Mecheche se tentokrát konalo 58 km východně od nejzápadnějšího místa naší republiky v obci Mariánská, v „Horské chatě Mariánská 162“.
Většina Pivrnců přijela již během pátečního dopoledne či odpoledne, Moravská sekce ve složení písmák a host se spolu se sportovním reprezentantem Kuldou, připojivším se v megacentru na Černém mostě do naší propan-butanové Felicie, dorazila, po vyčerpávající cestě s postupnou vykládkou Buřtovy rodiny a jízdě krokem, mlhou hustou tak, že by se dala krájet, kolem půlnoci. Přesto ještě zbylo dosti sil na pár, slovy čtyři, piva na hlavu (Kulda asi 2 Birely), přepojení kabelu IN na OUT nebo opačně, bychom shlédli videonahrávku z letního vandru, Zrzkovo neustálé přelaďování německých stanic na satelitu při hledání reklam na jakési služby a trochu té konverzace.
Ráno, jen co jsme vstali, nasnídali se, koukli do mapy a nechali si poradit od rádomluvné sympatické paní domácí, jsme vyrazili směr Jáchymov. Po cestě dolů sjezdovkou jsme se šikovně vyhnuli náznaku fyzické práce, minuly mrtvé jezírko, nepochybně obsahující tak radioaktivní vodu, že v něm nežily ani řasy, prošli kolem dosud fungujícího dolu, krytým schodištěm ztekli město Jáchymov a vtrhly do informačního centra. Tam nás uvítaly dvě dámy a pozvaly nás na právě probíhající „pochod smrti“ po památkách na těžbu uranu ve zdejším kraji. S díky jsme odmítli, ale zjistili jsme, že bychom se možná mohli podívat do fungujícího dolu Svornost, který jsme minuli, v němž se však již jen čerpá radioaktivní voda do místních radonových lázní. Zkusíme se tedy domluvit se správcem na neděli. Po údivu nad tím, jak zpustlé a stále stejné je Jáchymov město (někteří z nás tu již asi před patnácti lety byli) jsme se odebrali směrem k nástupní stanici lanovky na Klínovec. Cestou hard core naší bandy přinutilo svým postojem – u terasy zbytek mužstva k malé zastávce na Budvárku v zapadlém rekreačním středisku na břehu Stísněného potoka. Zde se rekreovaly děti, jež začaly hrát vybíjenou, čímž nám připomněly naše mladá léta. Po rozboru paradoxu černých havranů jsme volným krokem dosáhli jednosedačkové lanovky a nechali se hrdinně vyvézt nahoru. Ač svítilo slunce, podzim se již hlásil o slovo a kdo se dostatečně nezateplil před nástupem, klepal kosu. Ve výšce 1244 m.n.m. jsme zapadli do jediné restaurace a dali si, alespoň ti rychlejší z nás, polévku v chlebu. To, že se na všechny již nedostalo, bylo jednou z příčin našeho budoucího rozštěpení, nikoli však řetězové reakce; naštěstí. Neúspěchem skončil pokus o zdolání rozpadající se věže na vrcholu Klínovce. Všichni, až na dvě výjimky, byli totiž zřejmě natolik zmoženi cestou nahoru lanovkou, že se jim prostě výš už nechtělo.
Z Klínovce jsme v klidu došli k Neklidu s plakátem lákajícím na Visáče a sestoupili do Božího Daru – nejvýše položeného městečka ve střední Evropě (1028 mnm). A zde došlo k již výše zmíněnému, avšak ne poslednímu, štěpení. (laciná narážka na místní zvýšenou hladinu radioaktivity – pozn. autora) Jedna skupinka, vedená hladem a nostalgickou vzpomínkou na největší chlastačku v životě, zapadla ke Sněhulákovi, což byla, nutno podotknout, cukrárna!, kde i vařili. Pivrnci si objednali zákusky a kafíčko, někteří jídlo, někteří i pivo.
Druhou, respektive první skupinku opustíme, ta cválala do chaty, a vydáme se s první, respektive druhou, podél největší Národní přírodní rezervace v Krušných horách – Božídarských rašelinišť. Vychutnávajíce si podzimní náladu náhorní planiny lákající na cyklistické výlety pro nenáročné, rodiny s dětmi, případně Pivrnci ještě po dvaceti letech, lehce ztrácíme orientaci a cenné minuty do západu slunce. Abychom dorazili včas na gulášek a Rituál, vynecháváme bývalý důl Eduard a rázujeme si to přes Cihelnu Nikolaj po asfaltce pod Hřebenem. Odměnou nám je nádherný pohled na fascinující západ Slunce. Pokud se ovšem nedíváme východním směrem na kouřící komíny Prunéřova a Tušimic.
Do chaty dorážíme nedlouho po první skupině, která Eduarda nevynechala. Nedlouho poté přijíždí i poslední Pivrnec Martin. Vynikající gulášek Velkého Pivrnce si Číža nechává na později, protože nejprve bojuje o vítězství v sázce, že pozná pouze po čichu 10 (nebo 15?) vybraných druhů ovoce a zeleniny. Po velmi důkladné přípravě však sám sebe vyautuje hned u druhého druhu tím, že si na sebe nachystal naprosto nepoznatelný, nicméně však pro toto roční období typický, druh zeleniny (či ovoce, Kuldo?) – rajče. Tím sázka končí, ale zaujala ostatní Pivrnce natolik, že to zkoušejí také. S nosy pročištěnými křenem od guláše se pouštějí do poznávání. Tady musím neskromně přiznat, že ač Martin byl velmi dobrý, Pažout byl nejlepší. Je sice pravdou, že zmíněné rajče poznal až napodruhé, ale zato všem vytřel zrak (nebo je rozesmál), když poznal po čichu okurku zabalenou ještě v igelitu. Bohužel toto mistrovství je vykoupeno oslabením jiných smyslů, jakou jsou chuť a sluch.
Pak nastal Rituál. S tradičními drobnými chybkami proběhl hladce, zanedlouho poté se rozběhla velmi bouřlivá debata o charakteru a termínu jubilejního 30. Mecheche. Kupodivu největším bojovníkem byl jednoznačně Meďour, jemuž březen nevyhovuje z osobních důvodů.
Tradiční básně jsou tradičně nepublikovatelné, ale některé opravdu povedené! Témata dalších hovorů byla taktéž obvyklá, snad s důrazem na tropické nemoci a stavební boom. Poslední šli spát, stejně jako předchozího večera asi ve tři hodiny.
Nedělní ráno bylo ještě krásnější než sobotní – jinovatka a sluncem zalité kopce kolem nás dávaly tušit pěknému dni. Jedny to pobídlo k výletu, jiné k odjezdu domů, jednoho dokonce manuálně pracovat v interiéru!
Výletníci se, opět na radu paní domácí, vydali autíčky do Božího Daru a odtud na minivycházku do německého Oberwiesenthalu. Pouze moraváci si doslova vyběhli na kopec Fichtelberg (1214) po svých, ostatní si vyvezli zadečky opět lanovkou. Nahoře jsme se setkali a vydali se zpět do Božího Daru. Diskutovali jsme, proč je Boží Dar turisticky atraktivní, rozvíjející se městečko, zatímco 5 kilometrů vzdálený Jáchymov chřadne. Uspokojivou odpověď jsme nenašli, ale nejspíš to bude tím, že Němci, kteří z valné části tvoří turistický ruch v Božím Daru, prostě těch pár kilometrů do zašpiněného Jáchymova nesjedou. Čímž jej nepozvednou, takže se bude dál rozpadat a nikdo tam nebude chtít jezdit atakdáleatakdále. Udivila nás nekonečná fronta německých aut na hraničním přechodu a pak nám došlo, že je doba oběda a naši západní sousedé si jedou božsky obdařit svá bříška za hranice. Buřt si chtěl ještě, pár měsíců před rozšířením Schengenského prostoru vyzkoušet, nelegální přechod hranice přes pole. V tom jsme mu zabránili, přešli, pojedli řízečky, nasedli, odjeli, zamáčkli slzu, těšili se na další naše setkání.

Těšte se, Pažout.

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.