Zápis 21.Mecheche

Jako písmákovi mi připadla úloha zaznamenat 21. Mecheche v Blatničce 18.10.2003. Zatímco ostatní měli možnost užívat si družného veselí již od pátku, dorazil jsem s jednodenním zpožděním. Začátek Mecheche proto zaznamenal na moji žádost Pažout, kterému dávám slovo:

Urození v matčině lůně pánové,
slíbil jsem Martinovi, že mu vyjevím, co se událo na Mecheche před jeho příjezdem, takže plním a jevím: Setkání zvané Mecheche začalo již tradičně v pátek. První jsem přijel já a sice do ubytovny ve Strání-Květné na hranicích se Slovenskem. Jelikož jsem to měl úplně nejblíž, čekal jsem doma na chvíli, kdy bude mnou odhadnutá délka jízdy z Rožnova přibližně odpovídat době předpokládaného příjezdu druhé nejbližší posádky minus přesný čas v daném okamžiku. I tak jsem to nakonec neodhadnul já nebo ta další (dvoj)posádka a tři dvanáctky jsem na ně čekal v „baru“ místní TJ, nad nímž jsme byli ubytováni. Jednoduchá, spíše méně než více atraktivní slečna, jež byla v nějakém příbuzenském vztahu se správcem ubytovny, čekala netrpělivě na náš příjezd, neb jí kdosi řekl, že přijedou „hoši z Plzně“, na které snad měla libé vzpomínky. Její velké bylo zklamání, když jsem přijel jen z Rožnova a plzeňák dorazí jen jeden a nebude to jeden z těch zedníků, kteří tu budou dokončovat tu novou benzinovou pumpu. Ale stejně počkala. Po příjezdu pražské skupiny byl také lehce vyveden z míry i správce, když se mu Zrzek se svým novým „květinovým“ image představil coby organizátor a snažil se vyvrátit jeho představu, že tam budeme bydlet až do neděle. Správce, dost svérázný chlapík, nás k tomu málem donutil. Po příjezdu boleslavské dvojskupiny a zjištění, že pražáci přijedou až za dost dlouho, jsme nejprve jedno pivo mrzly v zadní místnosti výše již zmiňovaného baru, pak jsme se odebrali hledat občerstvovací zařízení, kde bychom mohli posedět déle než do půlnoci. To se zdařilo, zakouřená přívětivá hospůdka nabídla i něco k snědku a mohli jsme tedy začít pohodlně konverzovat (i konzumovat). Po ohlášení příjezdu Zrzka s Čížou jsem jim šel naproti, aby nebloudili, takže když jsme se vraceli do restaurace, tak jsme trochu bloudili. Jednotlivé věty s následně probíhajícího hovoru Pivrnců v hospůdce až do nočních hodin bych já, a troufám si říci ani kdokoli jiný, nedokázal přesně citovat, ale opět jsme nepochybně rozšířili své obzory. Na ubytovně jsme nespali sami. To jsme zjistili kolem čtvrté ráno, kdy zavírali poslední bar, a tři nebo čtyři lidé různého pohlaví se rozhodli velmi hlasitě debatovat a kouřit před našimi pokoji bez zvukové izolace až do rána. Hezké chvilky jim jistě připravili někteří z nás, co se v této době, v pyžámku, trenýrkách, slipech či podvlíkačkách, trousili kolem odložit a zpět. Ráno bylo krásné. Mě a některé další hlava nebolela, posnídali jsme a rozhodli se vydat na nejvyšší kopec Bílých Karpat – Velkou Javořinu (969,8 m.n.m.). Protože jsem věděl, že budu řídít až později odpoledne, lupnul jsem tam, jako správný Pivrnec, jednu dvanáctku (ostatní, včetně řidičů, doplnili „tekutiny“ až při vrcholu), posečkal na vyřešení standardního „vodáckého“ logistického problému odvozu auta do cílového bodu trasy a vyrazili jsme. Cesta byla místy značně strmá, takže netušené vrcholové občerstvení v KRB-e (nebo snad e-KRBu) již na Slovenské straně, s kurzem Sk/Czk = 1, přišlo velmi vhod. Pak už jen sestup k autu, přejetí řidičů pro ostatní auta, přesun do Blatničky, kde nás tak brzy, tedy asi ve tři, nikdo nečekal. Avšak po lehkém otálení se dostavil majitel sklípku, domluvil večeři i další detaily s naší „máničkou“, uvedl nás Müllerkou – kabinetem a pak nalil ke konzumaci konzumní, evidentně doslazované nicmocvíno (pražáci vypijí vše a poznají tak nejvýš červené od bílého). V tom se však možná trošku spletl. Druhý litřík jsem již vyžádal z jiného soudku, načež do mě okamžitě majitel nalil dvě velké slivovice. Do večeře jsme hráli tradiční petangue, ale měli jsme si toho příliš mnoho co říci, takže na hru se soustředil opravdu jen málokdo a neměla tedy ani obvyklé kocovinové grády. Takže ohlášení večeře přišlo opravdu velmi vhod. Těsně po večeři dorazil stopem i Martin, který byl právoplatným písmákem, takže od tohoto okamžiku přebírá líčení událostí on. S příjemným vzpomínáním na příjemné chvíle strávené v takřka rodinném kruhu Pivrnců se loučí a zdraví Pažout.

Jako písmákovi mi nezbývá než poděkovat Pažoutovi a převzít nit vyprávění tam, kde ji on tak příjemně ustřihnul u rodinného krbu. Po čtyřnásobném stopu a nekonečném bloudění po sklepích v Blatničce jsem konečně stanul ve dveřích toho správného a zjistil, že se budu muset hodně snažit, abych si měl s kamarády o čem vyprávět. Naštěstí na mne zbyla i večeře, která podpořila chuť dohnat, co jsem zameškal. A když se ve dveřích sklepa zjevil Meďour připomínající Limonádového Joa ve dveřích Saloonu, byli jsme komplet. Pivrncova touha po Mecheche je stále ještě silnější než nástrahy v podobě služebních cest, nemocí a vlastní pohodlnosti. Rituál proběhl jako vždy důstojně. Dokonce i Tomi jako host zvládl vše napoprvé s grácií sobě vlastní. Díky tichu při rituálu si všichni uvědomili, že Zrzek již má po předchozím hodokvasu vědomím obtížně ovlivnitelnou peristaltiku. Protesty proti takovému těžko obhajitelnému chování nebyly příliš silné, každý si uvědomoval, že příště to může být on, kdo bude hlučnější než bývá zvykem při slavnostních příležitostech. Po rituálu se rozpoutala bouřlivá diskuse o pivníku, zejména o pokutě za jeho ztracení (stanovy čl. 4, §4). Ukázalo se, jak odlišné mohou být ve zdánlivě jednotné společnosti názory na zásadní věci. Jablkem sváru se stala absurdita zmiňovaného paragrafu, který předepisuje výpočet pokuty za ztrátu pivníku na základě údajů v něm uvedených, a především výše potenciální pokuty, která s přibývajícími zápisy dosahuje výše pro některé Pivrnce nepřijatelné. Velký Pivrnec dal nakonec hlasovat pouze o případném zrušení paragrafu bez náhrady, což se ukázalo být pro konzervativní křídlo nestravitelné. Stanovy zůstávají beze změny, ale na příštím Mecheche lze očekávat pokračování diskuse. Nakonec dorazil i místní sommelier Mikulka a začala ochutnávka. Pivrnci se obvykle holedbají spíše svými pivařskými výkony a zkušenostmi, ale i přesto se ozývalo pochvalné mlaskání v případě lahodného vzorku a taktní mlčení u méně vydařené lahvinky. Pořadí vzorků bylo následující:

1)            Miller Thurgau 2002
2)            Sylvánské zelené 2001
3)            Muškát moravský 2000
4)            Burgundské bílé 1999
5)            Burgundské bílé 2000 – ledové víno
6)            Rosé 2000 – Neuburské, Tramín, André
7)            Svatovavřinecké 2002
8)            Modrý portugal 2001
9)            Burgundské modré 2000
10)         Zweigeltrebe 1998

Většina vzorků Pivrncům zachutnala a celkově byla s ochutnávkou spokojenost. Bohužel se v průběhu večera sommelier vypařil, čímž sice vzhledem k převažující sexuální orientaci Pivrnců výrazně stoupla atraktivnost obsluhy, ale bohužel také poklesla kvalita podávaného vína. I tak se rozproudila družná zábava a hlavně hudební produkce. O té lze především říci, že byla hlučná. Na výběr dalších přívlastků mohou být různé názory, domnívám se však, že pro většinu Pivrnců byla uspokojující. Přesto v průběhu večera stále častěji odbíhali někteří ze sklípku o patro výše. Lákadla byla čtyři: bar, kapela zvoucí k tanci lacinými popěvky nedosahujícími sklepní produkci ani po kolena a dvě servírky za barem. V tuto značně pokročilou hodinu se mi podařilo dohnat ostatní a následkem jsou pouze útržkovité vzpomínky z dalšího vývoje situace. Zcela jist jsem si pouze tím, že i přes svůj pokročilý věk vypadal Tomi vedle své partnerky na parketu jako dorostenec a že Pažouta se nedařilo odtrhnout od baru, což by si jistě přál i v případě dalších lákadel. Ve sklepě mezitím šikovnější Pivrnci zkoušeli práci s koštýřem. Nejprve pod dohledem zřídka docházející obsluhy baru, později zcela samostatně.

Po zbytek noci jsem jako písmák zcela selhal. Mám nejasné tušení, že zábava pokračovala, nevybavuje se mi však v paměti nic, co bych o ní mohl napsat. Matně tuším, že jsem vydržel do půl čtvrté a nebyl jsem poslední, kdo šel spát. Ráno proběhly tradiční závody v rychlosti odjezdu, takže s některými Pivrnci se mi nepodařilo za celé Mecheche promluvit za plného vědomí mluvčího i posluchače. To však zcela jistě není hlavním smyslem Mecheche, takže se nebojím prohlásit 21. Mecheche za vydařené.

Zapsal Martin.