Výlet na Kokořín

V sobotu 18.zari 1999 par z nas (doslova) podniklo podle meho nazoru velmi zajimavy vylet Kokorinskym dolem z Melnika do Oken.

Myslenka na tuto akci se zrodila v hlave prce Bubyho na obdobnem, sice kratsim ale nemene zajimavem „pochodovem cviceni“ z Male Bele byvalym vojenskym prostorem do Doks. Jeho prvotni navrh jsme potom pri jedne sobotni smene (ach ty integracni testy!) rozpracovali do dvou variant: 1) Melnik – Mseno, 2) Melnik – Okna. 1. varianta byla pripravena pro pripad spatneho pocasi, nechuti k pesimu putovani ci chuti k delsi navsteve hospody. 2. Varianta byla urcena pro zdatne dalkoplazy, neboť obnasela zhruba 35 km pochodu.

Puvodni predpokladany pocet ucastniku (cca 4-5) postupne tencil, az nakonec jsme zustali jen dva – ja a Buby. Sraz vypravy se mel konat v 6:08 ve vlaku na stanici v Debri. Ta Debr nam vysla, jen to nebylo „na stanici“, ale „pred stanici“ a ne „ve vlaku“, ale „v autobusu“. Vlak mezi Bakovem a Boleslavi mel totiz vyluku. Tedy vyjeli jsme. Predpoveď pocasi nebyla nijak valna – mostly cloudly, showers etc. Rano se skutecne pekne blyskalo a i okoli nadrazi v Melnice davalo tusit, ze se par minut pred nasim prijezdem zdejsim krajem cosi prehnalo.

V 7:20 po vystupu z vlaku jsme nejprve rozprostreli mapu, urcili azimut a vyrazili jsme vlevo. Prvni nase kroky se nesly ve znameni barvy zlute, k prvnimu kontrolnimu bodu, jimz byla obec Chloumek, jsme se ale odvazne vydali jen tak po silnici, vedeni pouze silnicnimi ukazateli. Bohudik jsme cestou nenarazili na zadnou krizovatku a tak jsme po cca 2 km narazili na cervenou turistickou znacku, ktera nam mela po vetsinu dne byt pruvodcem.

Uvodni cast cervene turisticke trasy huste posazena vzrostlou travou nas utvrzovala v dojmu, ze po ni chodi jen clenove CST udrzovat znacky. Nedavny desť nase pocity jen zesiloval. Skutecne se nam zdalo, ze nam tece do bot. V nasledujici obci jsme telefonicky zkontrolovali, co se deje v Boleslavi – ja co rodina, Buby co inventura. Dalsi cesta vedla po silnici E10 – to „E“ davalo cosi tusit, ale ta desitka se ukazala jako zcela neskodna. Tuhle trasu jsme zhruba 8 km slapali jen my.

Asi v 9:20 jsme prisli k rybnicku, u nehoz stal drive asi oblibeny hotel, dnes spis uz jen jeho ruina. Tady se cesta necekane loucila se silnici a misto vpravo vedla kolem rybniku vlevo. Pozdeji se ukazalo, ze nam jen chce ukazat pohled na rybnik a ruinu z druhe strany a pocvicit nas v pohybu po mokrych piskovcich. Receno s klasikem, „je to sice delsi, ale zato je to horsi cesta“. Ale hezci, to byla taky.

Kolem 10. Hodiny jsme se mijeli hostinec „U Grobiana“, dvere i cedule hlasily „Otevreno“, s cimz nesouhlasila mala cedulka s oteviraci dobou, ktera nekompromisne prohlasovala, ze prej az od jedenacti… Zizen silila, i neco k snedku by se hodilo, nastesti opodal stala jina restaurace, ne tak honosna, zato ale uz otevrena. Pivo a utopence zmizely natotata.

Zhruba v tomto okamziku bylo treba rozhodnout, ktera varianta zvitezi. Zvitezila dvojka a jak se pozdeji ukazalo, s neprijemnymi dusledky. Tak tedy vzhuru ke Kokorinu! Pohled na odbocku smerujici k nemu a stoupani, jakym by nas chtela hnat nas nechal chladnymi, stejne tak i odbocka smerujici na zamek Houska. Na tu jsme se pak po par minutach pochodu a zjisteni, ze ta cervena vypada jako zelena, zase pokorne vratili. Dalsi usek jen telegraficky: cesta lesem kolem chat povetsinou prazaku, odbocka na Poklicky, silnice kolem rybnika, vesnice Raj.

Vesnice Raj pro nas byla skutecnym rajem. Po 20 km pochodu jsme prisli na krizovatku, kde stala nadherna hospoda s drevenou terasou, slusnou a rychlou obsluhou a jeste lepsim kucharem. Na jeho kure po zidovsku vzpominame jeste dnes. Po vydatnem obede jsme opet vyrazili smer zamek Houska. Tou dobou se v mem pripade zacinala projevovat spatna volba obleceni. Slipy z nevhodneho materialu, navic navlhle od hojneho potu vykonaly sve a chvili trvalo, nez jsem opet mohl pokracovat svym puvodnim tempem.

Na dalsi ceste jsme nejprve minuli staje Hucul Clubu, posleze pak i vlastni huculy. Vyprava milovniku techto zviratek, vedena zkusenym jezdcem, nas prekvapila na zacatku stoupani z Kokorinskeho udoli. Kone si to namirili primo na nas a kdyz uz se zdalo, ze kolize je nevyhnutelna, vudce zavelel svemu koni „UHNI!“, ja s Bubym jsme poslusne odstoupili z cesty a kone dal nevzrusene pokracovali puvodnim smerem. Dalsi cesta az na Housku se skladala z nechutneho stoupani, bez jedine znamky signalu Paegasu, jen Eurotel se ozyval. Na Housce jsme si doprali nekolikaminutovy odpocinek a pokracovali jsme do Oken. Po predchozim stoupani prislo jeste prudsi klesani, pak opet stoupani a to uz jsme toho zacinali mit dost. Dukazem byla situace, kdy Buby minul na zemi lezici minci, aniz by se pro ni sehnul z obavy, ze by se uz nemusel narovnat.

V poslednim useku vedla cesta Lucnatym Udolim. Tedy, lepe by se hodil nazev Zorane Bahnate Udoli. Chuze sama byla velmi obtizna a kdyz k tomu pridate jeste opruzeniny trisel, vysledna kombinace je primo smrtici. Ale nest, prisel dlouho ocekavany cil naseho putovani – konecne se pred nami objevila nadherna panoramata, najednou se pred nami zjevil sluncem ozareny a podzimnim havem odeny hrad Bezdez. Uz bylo nacase!

Zaver jsme si vychutnali v restauraci Oaza, jehoz vyvesni stit nas lakal na Lobkowitze, ubrusy nesly typicke znaky Klastera, v jidelnim listku byl zminovan Bernard a cisnik nam potvrdil, ze pijeme Gambrinus. Po dvouhodinovem odpocinku nas cekal presun na 500 metru vzdalene nadrazi, kteryzto usek jsme prekonali s velkym usilim, ja krokem namornika – nohy siroko od sebe, aby treni bylo co nejmensi. Tam jsme zjistili, ze vlak nam jede az za hodinu a tak jsme se odhodlali ujit jeste 200 metru na jednoho dalsiho Gambace.

Zatimco nas vlak vezl domu a trisla se hlasila ostosest, zacali jsme planovat dalsi vypravu, doufejme ze s hojnejsi ucasti. Skutecne to stalo za to, ani mic jsme nepotrebovali.

Sedy

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.