Popis 54.Mecheche

Jelikož jsem na tomto Mecheche byl VP a i shodou okolnosti Písmák, zvolil jsem nakonec ich-formu vyprávění o tom, jak to asi bylo.

Když jsem plánoval jarní klasický termin tohoto Mecheche v obci Rudník v Podkrkonoší, tak už se na nás v daleké Čině chystalo nemilé překvapení – nový koronavirus. Nakonec i v našich malebných Čechách byl vyhlášen stav karantény tzv. COVID lockdown, kdy jsme se bez porušení pár pravidel sejit nemohli. Jelikož Pivrnec je čestný, tak bylo akci nutno přesunout na jiný vhodnější termín. Po dohodě s majitelem a Pivrnci jsem nakonec zvolil červnový termín, který už celkem v pohodě klapnul. Mecheche bylo plně dobrovolné bez jakýchkoliv sankcí za neúčast. Tímto bych rád poděkoval všem Pivrncům, že mě v tom nenechali a na Mecheche jsem nebyl sám ;-).

Asi dva týdny před konáním tohoto skoro letního Mecheche jsem dostal tip od Džimáka, že bychom mohli spojit příjemné s užitečným a zavítat na páteční koncert kapely Tří sestry na Vostrov v Hradišti. Byl to koncert k jejich třicátému pátému výročí. Dal jsem tedy hlasovat a ono to klaplo, většina Pivrnců byla pro. Já koupil teda sedm lupenů (nakonec jsem se je rozhodl i zasponzorovat, aby bylo vše v pohodě), požádal jsem Čížu o dopravu jeho Sharánkem – „Díky Čížo“, abychom mohli vyrazit společně jedním autem. Po koncertě už jsem to odřídil sám jako táta Velký Pivrnec, ale pojďme na to postupně.

Na den D v pátek jsem si vzal dovču, aby vše v klidu klaplo. Radši jsem ještě ráno udělal pár věcí remote, aby pondělní návrat do práce byl víc na pohodu. Pak jsem zajel nakoupit něco na zub do Tesca a vyrazil do, na tento víkend naší, wellness chaty v Rudníku. Tam už na mě dle plánu čekal Pažout s Martinem. Narazili jsme Martinovy dva soudky s jím vyrobeným vynikajícím pífkem, ochutnali ho a vydali se zpět do Kosmonos. Paralelně s námi se vypravila druhá část výpravy vedená Čížou. Číža postupně nabral Zrzka, Džimiho a následně vyzvednul nás – mě, Martina a Pažouta a cestou na Vostrov ještě dobral Luďu a my se najednou ocitli na Vostrově. Začali jsme hned nasávat atmosféru kultovní pub-rock kapely Třech sester, se kterou se většina z nás již důkladně seznámila během pobytu na vejšce, a pífko. Já jako řidič to s pivečkem moc nepřeháněl. No nakonec z toho byli asi dvě jedenáctky Géčka, což na můj výkon řidiče mělo doufám převážně pozitivní vliv. Ostatní se s tím tolik nemazali a sypali to do sebe jedna radost. Během chvilky jsme zapadli do davu před podiem a začali se hýbat do rytmu prvních songů kapely. No Tři sestry slavili třicet pět let, tak jim to šlapalo a hráli svoje best of songy a my si to s nima pěkně užili.

Myslím, že něco kolem jedné hodiny jsme se všichni, tak nějak našli u auta, přece jenom Vostrov je velkej a pro některé to nebyl úplně jednoduchý úkol. Nastartoval jsem našeho Sharánka a chystal se vyrazit na chajdu, teda kdybych něco z auta tou dobou viděl. Udělala se nám tam nějaká mlha a ještě drahnou chvíli mi trvalo, než jsem se odvážil opravdu vyjet. Mezitím jsem si zapnul in-car navigačku, což se nakonec ukázalo jako osudové pro Luďu a Džimáka. Tímto se jim ještě jednou omlouvám. Zpočátku to byla samá srandička, ale když jsme se ocitli neočekávaně na Frýdštejně, začalo trochu přituhovat. Přeci jenom „bobová dráha“, co nás čekala k Jizeře, nevěštila nic moc dobrého. Taky že jo, k Jizeře jsme dorazili, ale po pár dalších kiláčkách se ozval Luďa, že je mu těžko a že by si rád něco cestou odložil. Tak jsme zastavili, vydýchali se na čerstvém vzduchu a pak zase vyjeli. Chvíli jsme jeli na pohodu, ale pak to přišlo i na Džimiho. To už bylo trochu dramatičtější, protože Martin si chrupnul a než pochopil, o co vlastně jde a že stojí v cestě Džimimu z auta, bylo málem pozdě. No na náladě to úplně nepřidalo a začalo se i trochu remcat ohledně mých navigačních schopností. Nakonec jsme to vše zvládli a dorazili na chajdu. Pár Pivrnců snad ještě ochutnalo Martinovo pivečko a šlo se na kutě.

Na sobotu jsem měl pro nás nachystaný pěší vylet. Byli dvě varianty – lanovkou na Sněžku, Luční boudu, Výrovku a zpět anebo lanovkou na Černou horu, Kolínskou boudu a zpět. Ráno jsem si ověřil frontu na Sněžku a celkem dle předpokladu – sobota dopoledne a krásné počásko udělalo své a dvouhodinovou frontu na lanovku. Takže nebylo co řešit, počkali jsme ještě na Sedyho s Bubym, kteří dorazili kolem desáté. Přivítali jsme je, dosnídali a mohli jsme vyrazit. Pivečko ve spojení s noční bobovou dráhou mělo své dozvuky a vybralo si svou daň na Luďovi s Džimim. Ti se nakonec ještě trochu dospali a zvolili úspornější variantu – výlet po okolí chalupy s návštěvou místního pohostinství. Přidal se k nim i Číža se svým ne úplně v pohodě kolenem. Co nás později překvapilo, byla fotka, co nám přišla na whatsapp, s třemi plně naloženými talíři. Asi se stal zázrak a oba se z toho vykurýrovali hodně rychle 😉 .

Na výlet na Černou horu nás nakonec bylo šest, jen trochu pozměněná sestava oproti pátku. Na lanovce nás žádná fronta nečekala. Příjemně jsme se svezli a došli na Kolínskou boudu, kde jsme si dali obídek. Počasí bylo krásný, slunečný a my mohli pravidelně doplňovat tekutiny cestou v občerstvovačkách, což se nám i úspěšně dařilo. Cesta byla krátká a příjemná s výhledy do okolí – Sněžku jsme měli na dohled. Párkrát nám trochu zahřmělo, tak jsme přidali do kroku, ale nakonec jsme ani nezmokli. Co si ještě pamatuju, tak zajímavé téma k našemu probrání, byla dlouhá diskuze o plusech a mínusech zoologických zahrad po světě. Zrzek je chtěl spíš rušit a my ostatní se je snažili obhajovat. Myslím, že nakonec to byla zasloužená remíza.

Vrátili jsme se na chatu, kde jsme se spojili s druhým týmem a odpočinuli si. Začal jsem pro nás vařit moji klasiku špagety s tuňákem a k tomu si hrál spotify mix – Pivrncův playlist proti nudě (vymyslel ho pro nás a založil Buby – „Díky Buby za fajn nápad“). Ten nás pak provázel i následným rituálem (playlist i Buby J). Dali jsme si večeři a mohli se věnovat rituálu.

Na posledním Mecheche nám chutnalo Diplomatico, tak jsem zvolil sázku na jistotu a přichystal ho k přípitku. Rituál proběhl důstojně, došlo i na diskuzi, jestli bych si to Mecheche nemohl ještě jednou zopakovat. Myslím, že s tím přišel Sedy a jeho argumentem bylo posunuti Mecheche, jeho dobrovolnost a hlavně chybějící Písmák Meďour (ten chyběl z rodinných důvodů). Nakonec snad došlo ke kompromisu, že zastoupím Písmáka já, ale že další Mecheche už bude pořádat Meďour. Meďourovi jsme zavolali, chvíli pokecali, jak se má a potvrdili si s ním pořádaní následujícího 55.Mecheche. Necháme se překvapit, jakou destinaci nám Velký Pivrnec zvolí a co pro nás vymyslí za program.

V průběhu rituálu jsme si pro nás nachystali saunu, tak abychom využili i tu wellness část z názvu chaty a pěkně jsme se nahřáli a vysaunovali. Já jsem si před tím vyzkoušel i venkovní vířivku, která nechala pěkně zrelaxovat moje záda. Ani nám nevadila ta noční bouřka, co se mezitím prohnala kolem nás.

Ráno už to byla klasika – snídaně, úklid, objetí, loučení a cesta domů.

Takhle nějak si teď pamatuju příběh našeho Mecheche s číslem 54 a těším se na další. Netvrdím, že celý příběh, jak jsem ho napsal, se tak opravdu stal. Přece jenom moje paměť a fantazie s ním mohli trochu zahýbat. Tak nějak to prostě mohlo proběhnout. Doufám, že jste to Pivrnci prožili alespoň přibližně podobně.

Mě to přišlo fajn.

Zapsal zase Kulda