Popis 20.Mecheche

2003_20M_Z

Za pět minut TO začíná. V krbu praskají prkýnka, každý už je na svém místě. Písmák kontroluje Pivník a Velký Pivrnec co chvíli vyhrnutím rukávu kontroluje velitelský čas. Má nás v hrsti. Start závisí jen na něm a proto už se nedá riskovat odskočit si a vykadit se. Daň by mohla být příliš vysoká. A na stole stojí 12 nových sklínek, které zakoupil náš táta Velký Pivrnec jako dárek k desetiletému výročí, naplněných voňavým jamajským rumem. Kromě toho má každý Pivrnec na talířku dort, dárek od Evči, která jej vyzdobila reliéfem půllitru z čokoládových hovínek. Martin ho celou cestu na Mecheche oďuboval, protože z něj prý opadávaly kousky. Důstojnost výročního setkání pozvedá stoprocentní účast Pivrnců, doplněná jedním hostem.

Slunce krásně hřeje a vyvolává falešný dojem pohody. Mezi sněhem se občas objevují zrádné ledové plotny. Pochodujeme už několik kilometrů a cíl je stále v nedohlednu. Pažout se náhle a bez varování zřítí k zemi a zvedá se se zkrvavenou dlaní. Pomoci se nedovoláš, jsme uprostřed divočiny. Po dalším kilometru usedáme na stráň, abychom se společně vyfotili. Možná naposled.

VP se energicky zvedá a po něm všichni ostatní. Ještě pár pokusů využít ticha a konečně se prosadit v dvanáctičlenném kolektivu nějakou vtipnou glosou a už všichni utichají. Rozbíhá se rituál. Podvacáté opakovaná rutina je nad síly některých z nás, kteří se dopouštějí nepřesností až přehmatů. Ale co je to toto? Zrzku, při rituálu snad nebudeš žrát dort? Ne ne, ani vražedné pohledy z různých konců stolu jej nesrovnají do latě a cpe se dál. Nebudeme kazit atmosféru napomínáním, a tak se raději soustředíme na rituální cviky.

Jsme vyčerpaní, ale mráz je zrádný. Musíme jít dál. Martin už mele z posledního a má pocit, že si potřebuje na chvíli zchrupnout. Dobře víme, že už by se nikdy nevzbudil. Pažout si oplachuje krev z dlaně v kaluži. Ztěžka se zvedáme.

Sedy, to je ono, rituál je jako vždy bravurní, člověk by nevěřil, že je nevoják. Je málo místa a tak dolní upažení prakticky není možné provést dokonale. I tak se většina snaží, div nepomlátí své sousedy. I host Buřt je velmi učenlivý a jen občas ho musíme navigovat nesouhlasným mručením. Kulda si jako vždy labužnicky vychutnává přípitek. Snad nás nebude už moc přibývat. Ono stát v pozoru delší dobu a čekat na svou roli bude s přibývajícím věkem čím dál těžší. Už dopíjí i Písmák, otvírá Pivník a VP zahajuje.

U prudkého srázu se všichni zastavují. Je nám jasné, že všichni se dolů vpořádku nedostaneme. Marně se rozhlížíme kolem. Jiná cesta prostě není. Není. Musíme. Jako první sbíhá Džimák. Všichni jsme si trochu oddychli. Přežil to a pod svahem vytahuje fotoaparát. Dobře ví, že pro naše rodiny to může být poslední vzpomínka na nás. Nad svahem se připravuje Luďa.

Desáté výročí si zasluhuje zastavení se a poohlédnutí se po historii. VP vybral stěžejní události a my se pokoušíme spolu s ním rekonstruovat, kde se kdy které Mecheche konalo a kde byl kdo zvolen. Jednu chvíli Mírovi zatrne, když to vypadá, že chybí záznam o jeho přijetí. Přízrak komplotu se ale brzy rozplyne a přichází chvilka hodnotné poezie, ve které nepokrytě odhalujeme samotnou podstatu člověčenství, jeho bazální potřeby i skryté touhy. Pivrnci se v básních pouštějí do šokujících odhalení vlastního nitra, která pro nezasvěceného čtenáře můžou na první pohled působit naprosto banálně, ale teprve skutečný literární vědec, vybavený dostatečným analytickým aparátem a hlubokou znalostí ontogeneze lidské psychiky, může zcela zodpovědně prohlásit, že tomu tak opravdu je.

Ty seš ale smrad
Ale co můj hlad
Ztuhnul mi můj had
Není třeba flétny
Nemám žádný flétny
Mám jen to svý nářadí
Snad se na ní vyřádí

Už dlouho jsme se nemyli a Martin s Buřtem už to svědění prostě nemůžou vydržet. Zběsile ze sebe strhají oblečení a vrhají se do ledového potoka. V duchu jim závidíme, ale dáváme přednost teplému, trochu zapařenému prádlu. Koupel trvá jen chvilku. Oba šťastně vylézají a cudně skrývají svá zimou scvrklá těla před všetečným Džimákovým objektivem. Míra krouží kolem a je u vytržení z Buřtovy otužilosti. Je to rozhodně nejotužilejší Jirka, kterého ve svém životě potkal.

Víkendový program byl jako vždy náročný a obsahoval i dva špičkové zápasy v petangu. Družstva jedniček, dvojek, trojek a řídkých mezi sebou soupeřila v terénu, do kterého by se francouzský důchodce vydal leda v džípu. Koule střídavě odskakovaly od promrzlé země, klouzaly po sněhu a bořily se do bahna. Program ale začal už v pátek v pozdním odpoledni dlouhou pařbou až do rána. Zpočátku to bylo tak trošku one-man show, jelikož Míra už asi dlouho neměl příležitost souvisleji před někým pohovořit. Díky tomu všichni víme o Mírově kamarádovi, který, představte si, musí nosit čepičku, ale jen tak zlehka nasazenou, protože má ve vlasech šrám. A ten šrám, to byste nevěřili, má od hrdla šampaňského, které mu uletělo při pokusu o otevření lahve.

Stále se ještě vzpamatováváme a nemůžeme uvěřit, že jsme se přes všechny nástrahy dostali až ke svému cíli. Sedíme ve vyhřátém salonku nad miskou teplé polévky a kolem nás pobíhá blonďatá servírka. Již dlouho jsme neviděli své rodiny a tato cudně působící bytost v nás asi vyvolává vzpomínku na teplo rodinného krbu, nebo co. Nervózně poposedáváme a pouštíme se do konverzace, jak jinak, o jídle a o ptácích. Zrzek je myšlenkami nepřítomen a roztržitě si objednává salát s čuňákem, zasněně působí i Martin při objednávce svého ptáčka, atmosféru ruší jen Mírovy polohlasné poznámky o tom, že si povoluje pásek a sundává kalhoty.

I Míra je jenom člověk a časem se trochu unaví, postupně jsme si tak i my začali v koutcích kuchyně pokřikem sdělovat svoje zážitky za poslední půlrok, kdy jsme se neviděli. Počet Pivrnců je ale již tak velký, že se společně nedá moc komunikovat. Je proto nutné se rozštěpit alespoň na skupinky a k tomu jsme využili krbárnu. U ohníčku se povídalo moc příjemně a postupně se sem tudíž přesunuli i ostatní. Nezávazné povídání, kdy Pivrnec ví, že druhý den nemusí do práce a že má dle stanov právo a povinnost se této akce zúčastnit a nemusí tudíž pokaždé o možnost účasti doma bojovat, je pravou podstatou celé akce.

Kdo má chuť, skočí si na chodbu natočit pivo. A chuť mají všichni. Jen Martin usíná, protože ví, že nejlepší zábava bude až po půlnoci, kdy se vzbudí. Některé akty už se postupně stávají rovněž rituálními, jako je tradiční rozflákání Zrzkova půllitru. Tentokrát ho úspěšně napodobil i Číža. Povídání je prokládáno známými popěvky i bluesovými improvizacemi, Kulda neodolá a dá si taneček. V den oficiálního Mecheche se ale již pár hodin po oficiálním začátku jednotliví, unavení Pivrnci nenápadně začínají vytrácet. Uléhají do svých postýlek a nechávají si zdát svůj sváteční sen. Už podvacáté.

Číža

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.