Deváté Mecheche

9mech

„Tak už vstávej, ty můj pivrndo“, políbila mě moje drahá na čelo a uvědomivší si, že by mě půl roku po svatbě neměla tak rozmazlovat, mírně mě propleskla.

„Snad jsi nezapomněl, že máš dneska Mecheche ?!“

Zahuhlal jsem něco, čemu jsem nerozuměl ani já sám, a zůstal jí ránu dlužen, vědom si toho, že mlátit mohou pouze ženy muže, nikoli naopak, a pak také proto, že mi poránu chybí potřebná mrštnost.

„Chceš snídani do postele, kocourku?“ zeptala se žena.

Nechal jsem provokaci bez odpovědi.

„Vstávej, nebo ti ujede vlak.“

„Nikam nejedu.“

„Co blázníš, Mecheche je jenom jednou za půl roku. Nechceš přece zarmoutit své kamarády pivrnce ?!“

Při tomto slově se mi vybavil půllitr a prohlásil jsem zhnuseně:“ Nemůžu chlast ani vidět.“

„Ale di ty, šmudlo. Těch pět piv přece urazíš.“

„Z piva se mi dělá blbě.“

„Kluci by byli smutní. A musel bys platit pokutu.“

„Mam už na ni našetřeno“, pohladil jsem matraci.

„A co já? Všichni si budou myslet, že jsem tě nepustila. Jak se jim budu moct podívat do očí?“

„Musím uklízet a hlídat děti.“

„Jaký děti, co to blábolíš?“

„Nojo“, rozpustil jsem další snovou clonu, která mi bránila proniknout do ranní reality, a při připomínce své impotence jsem se trochu začervenal.

„Musím uklízet.“

„Věděla jsem, že si budeš dělat starosti a tak jsem za tebe ten kbelík vynesla, zatímco jsi spal. A prach utíráš přece jen v lichý tejdny, teď je sudej.“

„A co naše květina? „

„Tu už jsem taky zalila“, rozdrtila můj poslední trumf.

„Kdyby aspoň nebyla taková hrozná zima. Já nevím, proč musíme bydlet na samotě. K nejbližšímu baráku půl hodiny a na vlak tři čtvrtě. Navíc je tam po kolena sněhu.“

„Připravila jsem ti bagančata po strejdovi Emilovi. Dáš si do nich vonuce a zima ti nebude. Taky jsem ti přibalila placku meruňky, nech si něco do vlaku, ať se trochu rozjedeš předem a neděláš mi tam ostudu.“

Pod peřinou jsem ucítil, že ranní napětí už povolilo a zkusmo jsem vystrčil nohu s cílem zjistit, je-li pokoj dostatečně vytopen. Vyrazil jsem směrem ke kuchyni.

„Magdaleno, již několikrát jsem tě žádal, abys mi nedávala do čaje rum!“

„Ale broučku, rum je zdravý, prý je dobrý na potenci.“

Nezmohl jsem se na odpověď.

Při prvním doušku jsem zadržel dech a zkroutil jazyk do ruličky, abych schoval chuťové buňky a nepozvracel se. Při druhém se žaludek ještě trochu mrskal, ale při čtvrtém už jsem byl dostatečně otupělý a mohl se uvolnit. Zachytil jsem manželčin láskyplný pohled. Právě mi do mé torničky balila placku meruňky.

Opět jsem musel zadržet dech.

„Už to asi nestihnu“, pronesl jsem vágně při pohledu na hodiny a trošku se mi přitom zamotal jazyk. To už jsem stál oděn v bagančatech a ošoupaném zimníčku (rovněž po strýci Emilovi).

„Jako bych tě neznala“, pohladila mě po vlasech,“ pošoupla jsem večer hodiny o půlhodinu napřed. Tak se dobře bav!“

Cítil jsem, jak mi pod nohama chroupe sníh a všiml si, že mě se stromu pozoruje veverka.

Na chvíli jsem se zastavil, vyhloubil ve sněhu jamku a vsunul jsem do ní placku. Vyrazil jsem vstříc devátému Mecheche.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.