Zpráva o průběhu 14.Mecheche
Protože můj pohled na události je dozajista subjektivní a mohl by se snad někomu nelíbit, některá vlastní jména uváděná v dalším textu jsou uveřejňována v zakryptované podobě. Pro kryptování byl použit 128 bitový algoritmus Ministerstva obrany Spojených států.
Ve čtvrtek odpoledne odjezd s H a M do K, návštěva místního pohostinství, do pozdních nočních hodin konzumace bažantů. Nejprve desítky, později dvanáctky. Rozbor determinismu a idealismu, těsně před zvrhnutím jednoho bažanta k zemi jsem už už dospěl k podstatě vesmíru, ale pád mi přetrhnul myšlenku, na niž jsem už nemohl navázat. Proto jsme raději při filozofických úvahách zběžně sledovali televizi – nějaký p ze satelitu. Po opuštění restaurantu jsme dorazili k M, kde se nám tentokrát po panáku 47% whisky podařilo usnout a přespat v K až do rána.
Po probuzení telefonáty D a „konverzací“ pětiměsíčního Ku jsme velmi lehkým tempem vykonali potřebnou ranní hygienu, ďobli si snídaně, abychom náhodou neprobudili bažanty, když už vstali kováříčci, a cestou přes samoobsluhu s nákupem chleba jsme se setkali s dalšími Pivrnci – D, Mí a S ve vlaku do Harrachova. Tam jsme dospěli vcelku hladce s jemnými obavami z nástupu na čtyřsedačkovou lanovku. Posilnili jsme se proto obědem a Radkem, dnes již ve vlastnictví S.A.B., a skutečně. Mí upadl při nástupu a zastavili tedy kvůli němu lanovku. Tím nám ostatním spadl kámen ze srdce, neboť při pomalém rozjezdu sedaček byl již nástup hračkou. Výstup dopadl nad očekávání bezproblémově. Z Čerťáku šli všichni svižně, D s kytarou neupadl, chatu a v ní pivo jsme našli.
Pár jedinců ještě vyšlo na kratičkou procházečku a pak už jsme jen vychutnávali Budvárek, utopence, klobásky s křenem, hráli k tomu společenské hry.
Večer měli dorazit další. Po dlouhém čekání na Godoty to někteří z nás nevydrželi a vydali se je hledat. Nedošli však daleko, pár metrů od chaty údajně řvali jak na lesy, aby je přivolali. Protože se nikdo neozýval, zvolili tu nejrozumnější variantu a vrátili se zpět. Godoti nakonec přišli asi po čtvrt hodině. Byli to L a Z. Po úvodních zdravicích jsme pokračovali v programu. Myslím, že D byl znechucen debatami o práci, ostatní nikoliv. S se vydal spát. Bylo to ten večer asi potřetí a ještě třikrát jej to čekalo. Když se čas přehoupnul do Dne Mecheche, někteří odpadli, my ostatní jsme pokračovali v tréninku na další večer. Po odpovídající konzumaci ostatní ze zbylých Pivrnců a H využili situace, a když jsem si šel asi v půl čtvrté odskočit, po anglicku se vytratili spát a zanechali mě zřejmě v domnění, že potřebuji ještě individuální dotrénování. Nesdílel jsem jejich názor a takovej poustevník nejsem, abych pil sám.
Druhý den jsme vstali asi v deset hodin, chtěli jsme vyrazit na dlouhatánskou túru, ale protože Mí spal hrozně dlouho, byl z toho jen kratičký přesun na Dvoračky (asi 5 km). Po magistrále předbíhajíc a předbíháni, míjejíc a míjeni proudy běžkařů jsme dorazili na místo. Lokál byl naplněn až po strop, přesto se podařilo vydobýt celý stůl. Počáteční tempo vrchních bylo natolik hektické, že jsme si pivo objednávali každý zvlášť, abychom stále neslyšeli jen „Co si dáte, pánové?“, „Další přání?“ či „Ještě pivo?“. Zhruba po hodince pochopili, že nás se tak rychle nezbaví a frekvenci dotazů snížili. V podniku se poměrně svižně střídalo osazenstvo a někteří z nás, dnes už víme proč, poměrně okatě dávali najevo své sympatie k méně muskulativní části hostů.
Adekvátně posilněni jsme absolvovali cestu zpět. V době mobilní komunikace jsme již samozřejmě věděli, že B již dorazil do Rokytnice a dává si do nosu. Díky GSM jsme sladili jeho příchod na chatu s naším tak, že rozdíl času byl minimální. Já a S jsme byli natolik při síle, že jsme pořádali akrobaticko-komické číslo na sněhu před cílem výletu. Na chatě většina z nás uznala, že posilnění nebylo dostatečné a pokračovali jsme dále. Po inventuře našich zásob se nás zmocnila mírná nervozita z toho, že od půlnoci nebude co pít. Naše obavy, jak se později ukázalo, nebyly liché.
Došlo pivo a rum!
Částečná spása přišla v podobě jednoho mentálně postiženého spoluobčana a jeho doprovodu. Přestože většina z Pivrnců včetně hosta podstoupila obdobný duševní katar jako tento spoluobčan, troufám si tvrdit, že následky na nás zanechané jsou, v porovnání s jeho postižením, minimální. Ponechme jej svému osudu a soustřeďme se na doprovod. Po nesmělém seznámení se jsme zjistili, že to jsou Polky, H dokonce s tou méně ošklivou zatancoval polku a valčík. Natolik jej to zmohlo, že se odebral na lože. Sám. S se také vydal spát. Bylo to ten večer asi potřetí a ještě třikrát jej to čekalo.
Někteří jedinci, a nebuďme anonymní – Z, B a asi M, se málem zpronevěřili jednomu ustanovení o výhradnosti Mecheche. Vše nakonec dopadlo dle očekávání zbytků Pivrnců a česko-polsko-anglická konverzace vedla pouze k výměně e-mailů a k získání karamelově zabarveného moku zvaného rum. Ten jsem získal pro všechny čistou angličtinou formulovaným dotazem: „Give me this, can I nalít, proše pani?“ Když jsme jim vypili rum, nemělo cenu déle je zdržovat, což asi pochopili a odebrali se na svou ubytovnu. Poté, co jsme zdolali úplně všechny zásoby alkoholu a ani po důkladné prohlídce chaty jsme žádné nenašli, jsme zřejmě ještě chvíli konverzovali, zpívali a hráli hry. Kolem půl čtvrté byla večerka.
Během následujícího dopoledne jsme vstali a snědli poslední zbytky potravin a odebrali se různými směry k domovu. Já a L a H jsme překonali převýšení do Rokytnice na běžkách po sjezdovce, spadli jsme dohromady, tuším, jen asi pětkrát. Dole byl konec sezóny a vše, až na jeden penziónek, zavřeno. Dali jsme si pivko, Z mě hodil na vlak a já vcelku poklidně bez větších problémů po šesti přestupech dorazil po šesti a půl hodinách domů.
Tam mě čekalo studené pivo, teplá večeře, horká koupel a žhavá manželka, stejně jako ostatní Pivrnce!
Tak takhle proběhlo 14. Mecheche. Mělo několik specifik, z nichž nejvýraznější bylo asi to, že to bylo vůbec první Mecheche, po kterém nezůstali žádné nedojedené potraviny a nedopitý alkohol. Pokud některé detaily nejsou uvedeny, je to záměrně. Nebo proto, že si je nepamatuji. Apeluji na ostatní účastníky, aby též zhmotnili své vzpomínky na papír.
Pažout
Příchod na Mecheche – Zrzek
Jak již to bývá, tak se nám většinou život vymkne z rukou a tak jsem navzdory veškerým předsevzetím zkejsnul v pražské personální agentuře, kreslil stromečky a popisoval své chování v případě, že mě někdo sere. A tak se stalo, že jsem se k Rečkovu přiřítil až okolo 8 hodiny, úspěšně minul zkamenělou postavu Ludi a uháněl dál. Po chvíli, vědom si svého omylu, obrátil jsem svého věrného oře a k veliké radosti již zoufalého Ludi dorazil k jeho usedlosti. Zbytek cesty pod vedením zkušeného navigátora dopadl dobře a tak jsme asi v 9:30 zaparkovali na horním parkovišti v Rokytnici a s vyschlým jazykem vyrazili do tmy.
Sníh byl mokrý, těžký a nepříjemně se bořil a tak oslepeni cestičkou vinoucí se do kopců a vzpomínkou na Marušku, která prý na chalupu v létě jezdí jeepem, jsme vyrazili po silničce do hor. Po chvíli trmácení po již zasněžené cestičce jsem vznesl pochybnosti o směru naší cesty. Luďa, s vidinou jeepu šplhajícího mrštně do kopců, však apeloval na moji chrabrost a sílu a šplhal dál. Po dalších 15 minutách klopýtání za zdatným osmadvacátníkem jsem to vzdal, zpochybnil jsem svoji důvěru v Luďovo vůdcovství a navrhl jsem vydati se vpravo za matným světélkem, mizejícím v mlze a dešti. Luďa velmi ochotně přijal námitky a poměrně lehce jsme po vrstevnici vyrazili za světélkem. S každým krokem naše naděje sílila a víra se upevňovala a tak i když se z mlhy začal vynořovat komínek maringotky, plni víry jsme kráčeli dál. Jaké však bylo naše zklamání, když na prahu nuzného příbytku nečekali Pivrnci.
Psychicky zlomeni jsme se chytili stožáru lanovky a kráčeli do kopce, který lyžaři s radosti v srci sjíždí a za pár babek opět vyjíždí. Těžce jsme se sunuli do kopce obtěžkáni batohy a příliš hřejícím oblečením. Těžko jsem se držel za mladíkem skákajícím do kopce. Vědomost toho, že třicítka se před pár dny připsala na mé konto, zatěžkávala mé pohory švýcarské značky Reichel. Přesto jsem se bičoval k velikým výkonům ve strachu, aby postava Ludi nezmizela v mlze. Stíral jsem pot z čela i brýlí a utěšoval se představou, že alespoň městečko pod námi září ve tmě. Těžko popsatelná hrůza však pronikla mým tělem, když v momentu vyčerpání jsem obrátil zrak do údolí a místo světel viděl pouze mlhu. Tento fakt začal lámat i Luďu, když zkusil zoufalý dotaz, zda nemam mobilní telefon. „Nemám“, pravil jsem, „a veškeré Džimákem precizně připravené mapy jsem nechal v Rečkově.“ Luďa se zachmuřil a nalomen vyrazil do kopce ve stopách neznámého poutníka, s pevnou vírou, že poutník byl jedním z nás. Jak silné však bylo jeho zklamání, když stopa skončila, otočila se a mířila směrem dolů do mlhy. Marně jsem se snažil utěšovat Luďu tím, že stopu, kterou prošlápl, pořád vidím.
Po chvíli byl Luďa zlomen jako já a vzpomněl si na mapu, kterou sebou poctivě nesl. „Nemáš baterku ?“, optal se. „Nemám“, pravím. „Ještě kouříš?“, optal jsem se. „Nekouřím“, pravil a tak jsme šlapali dál. V zoufalství a beznaději jsem si třel ruku o kapsu, když tu náhle zablesklo světélko z klíče od mého osobního automobilu. Rychle se dělím o radostnou novinku s Luďou, který uznale praví: „To je šajn.“, vytahuje mapu, čistí si brýle a hledá Marušky chalupu. Neúspěšně. Chvíli též upřeně zírám do osvícené mapy, pak do okolí a s hrůzou zjišťuji, že stíny se prodloužily a tma zčernala. O svůj chmurný pocit se ihned dělím. „Ty vole“, praví „ještě se z toho zblázníme.“ Uznávám jeho pádný argument a opět klopýtám do kopce, když tu náhle tma vpravo začíná řídnout a naše naděje opět roste. „Tam musí být přece lidi. Hmmm, to by byla frajeřina nechat se dovést na Mecheche záchrannou horskou službou.“, praví Luďa. S tím se nedá nesouhlasit. Nicméně se dále plahočíme za světélkem v mlze. Postupně se z něj stává kulička obklopující výkonnou žárovku a i ze vzdálenosti 30 metru spíše připomíná pomník Vrbaty, než Marušky chalupu. Jsme tady, ve světnici se zablýskla pleška Míry a Sedyho.
Jsme doma. Pivrnci nadšeně vybíhají z chalupy a s poznámkami, zda jsme někde neviděli svetr zase mizí a plní své půllitry zlatavým mokem. Takhle dobré pivo jsem již dlouho nepil.
