Zápis z 19.Mecheche

Po delší korespondenci jsme se konečně dohodli kdo, s kým, čím, kdy a kudy pojede a Míra že přeci jen nepojede.

Naše skupina pro jednoduchost jí říkejme skupina A vyrazila v pátek brzo ráno a to znamená opravdu brzo ráno dle plánu v 6:00 a i ve skutečnosti se nám podařilo chvíli před půl sedmou vyjet. Vcelku v pohodě jsme po několika hodinách jízdy dorazili do Rožnova, kde se nám podařilo setkat se s Pažoutem, poobědvat , neřidiči si dali pivko. Pod Pažoutovým vedením jsme nakoupili pivo a nějaké drobnosti, a vyrazili z Rožnova. Jelikož jsme měli dle plánu dost času, rozhodli jsme vyrazit na Radhošť. U lanovky jsme svorně nepodlehli Kuldovým svodům vyrazit na hřeben Pusteven pěšky a v klidu jsme vyčkali odjezdu lanovky zpříjemňujíc si čekání konzumací destilátů z vlastních zásob Pažouta. Cestu lanovkou jsme úspěšně zvládli a spokojení, že jsme prakticky na vrcholu jsme si dali další pivko v pěkné hospodě na vrcholu (foto Luděk) někteří si dali i něco k jídlu. Když jsme vyšli ven a vyrazili po cestě k Radegastu (foto Luděk) a vrcholu Radhoště viděli jsme, že se nám čekání vyplatilo a budeme mít pěkný mrakovrcholový zážitek (foto Luděk). Na Radhošti jsme chvíli pobyli a pokochali se přírodou a potom seběhli, Sedy s Pažoutem doslova, dolů k autu.
Potom jsme již vyrazili na místo Mecheche, což bylo rekreační středisko chata Moravia na Soláni. Cestou tam již začalo pršet a nepřestalo, ani když jsme se stěhovali do chatek. Jak jsme chatky viděli, hned nás zamrzelo, že nemáme chatku s terasou, kde by se soudku vysloveně dařilo. Tak jsme VPvr vyslali, ať to zařídí. Vrátil se velmi rychle a my byli spokojení, že máme tak šikovného VPvr, který nám vše zařídí. Ovšem jen do chvíle než nám vyřídil pozdrav od vedoucí s tím, že se máme kouknout i na druhou stranu chatky číslo 5. A opravdu ji měla. Aspoň bylo hned od začátku jasné co jsme zač.
Narazili jsme soudek ochutnali a po chvíli vyrazili na večeři, kde jsme vyčkávali na zbytek výpravy tj. skupiny B a C. Skupině B se opravdu podařilo přijet v určeném čase, takže jejich večeře skončila v jejich žaludcích. To skupině C se tak dobře nedařilo a tak jejich večeře skončila v některých žaludcích skupiny A. Nebylo to ovšem tak, že bychom skupinu C nechali hladovět, to jistě ne. Když jsme pořádali jejich večeři, věděli jsme přesně, že se cestou stavili na gáblíku. Ovšem přeci jen se skupině C nezdálo zcela spravedlivé, že se na ně řízek se salátem nedostal. Ale moc času k přemýšlení nedostali neboť si dali jen jedno pivko a od VPvr se oni i my dozvěděli, že fond je na dně ale smrt hladem, že nám nehrozí neboť piva je dost. A to už jsme se hnali do chaty, abychom se pustili do našich zásob Plzně. V hospodě totiž zavírali v osm a pivo bylo docela dost mizerné. I VPvr měl na konzumaci zásob svůj zájem a furt se staral o to, zda mu nebude stát soudek doma na balkónku ještě celý týden po Mecheche (vzpomeňme Mecheche 10, známé pod jménem plynová punčoška)

Po krátkém či delším spánku jsme se všichni celkem v pohodě vzbudili, posnídali, prozíravě jsme si předem objednali snídani až na devátou hodinu. VPvr nás ještě ideologicky donutil k tomu, abychom si každý dali jedno pivo, stále se děsil toho, že nejsme v polovině zásob. A najednou jsme neočekávaně vyrazili na výlet. Plán byl poměrně jasný a potom co jsme se asi po hodině pochodu nedostali ani do čtvrtiny plánováného okruhu , byl plán pochodu drasticky redukován. Cestu do Karlovic jsme si užili a když jsme dorazili pod úbočí kopce drahnou chvíli nám trvalo, než jsme si znovu zvykli na to, že každým krokem neztratíme půl metru výšky. Ale to jsme byli již v obydlené oblasti a všichni hleděli vpřed očekávajíc, že se před námi vynoří nějaká hospoda. A opravdu jsme narazili na pěkný výletní hostinec , jehož jedinou chybou bylo to, že otvíral až za hodinu. Tak jsme pokračovali dál a spolehli se na tvrzení domorodce, že po dalším kilometru narazíme na nějakou hospodu. Jak řekl, tak se stalo. Chvíli jsme se sice obávali, jestli nebude zavřeno, ale měli jsme štěstí a hospoda U muzea byla otevřená. Ovšem u jakého muzea a zda muzeum bylo také otevřené bohužel nikdo z Pivrnců neví, takže ani nevíme u čeho to ta hospoda, sakra, byla.
Hospoda byla dobrá, pivo taky, polévka byla výborná a gulášek taky. Zrzek se poučil co je zabijačka . No prostě vydařený oběd ke konci doplněný typicky pivrneckou diskusí o tom, po které žluté se půjde zpátky na chatu. Jelikož se nám nepodařilo dohodnout, došlo k rozdělení výpravy. Skupina I vyrazila hřebenovou cestou a skupina II údolím potoka. Skupina I si cestou užila několika pěkných výhledů a též jsme se stali diváky závodu amatérů na horských kolech, po jehož trase jsme necelou hodinku šli.
Podle předpokladu skupina I dorazila do chaty dříve a získaný čas, jak se na konec ukázalo téměř 40 minut, využila k pivní relaxaci na terase chatky.

Po příchodu nebo spíše přílezu, skupiny B jsme se pustily do petangu. Hra byla dramatická s důrazem na každý milimetr, některé dokonce sportovní zápal přinutil odložit půllitr. S ohledem na večeři jsme ještě posunuli začátek Mecheche na 19 hodinu a vyrazili na jídlo. Jelikož jsme již začátek Mecheche neposouvali, bylo docela zajímavé sledovat, jak se Pivrnci postupně přesouvali od večeře do chaty, aby stihli rituál. Naštěstí i zmrzlinové poháry byli přineseny a zkonzumovány včas, takže nic nebránilo tomu, abychom se asi dvě minuty před začátkem všichni sešli u stolu na němž byly všechny rekvizity nutné k zahájení Mecheche. Začátek jsme jako vždy bravurně zvládli a začali řešit důležité věci.
Nejdůležitější věc byla vyřízena tentokrát velice rychle. Martin byl zvolen Pivrncem (21.9.2002, 19:13 ) a to dokonce na vlastní žádost .
Pak jsme již řešili některé finanční věci a téměř nás nezastavilo ani to, že k nám dorazil avizovaný host a byl to Buřt. Nakonec jsme dodiskutovali a začali se věnovat zábavě. Básně, zpěv a pivo podpořili zábavu. Zapěli jsme neoficiální hymnu o prstech, což Jirku ponouklo k tomu, aby se vytasil s meruňkovicí, kterou jsme již jednou úspěšně vyzkoušeli na vánoční besídce. Zrzek se nezpronevěřil své zásadě a při zpěvu popěvku, tentokrát lehce upraveného, „Sladíme choboty do němoty“ připravil půllitr o ucho. Kolem půlnoci došlo pivo, ale nás to nezastavilo a podpořeni různými destiláty jsme vydrželi fungovat až do tří do rána.
Probuzení už tak veselé nebylo, protože venku pršelo a počasí nám zhatilo všechny další turistické plány, takže jsme krátce po snídani vyrazili zpět do vlastních domovů či Martin rovnou do práce. Ze zpáteční cesty stojí za zmínku motel Kujebák, na jehož jídeláku nabízeli Prsa paní domácí…

Buby