12.Mecheche ve Staré Pace
Je sedmadvacateho ledna, to je uz skoro ctrnact dni po Mecheche a snazim se o nem neco napsat (hlavne pro Jirku, protoze ten jediny se ho neucastnil) a jediny co me napada je, ze bude lepsi to asi rovnou psat bez hacku a carek… To by mne vlastne opravdu zajimalo, jestli az se nam ti dva cechoamericane vrati – a ja doufam, ze se vrati, jestli uz zustaneme u textu bez diakritiky… Mozna je to lepsi, alespon se musi clovek pri cteni zamyslet a alespon trochu vedet o cem je rec… No a uvod je na svete (ani to nebolelo – dal uz to pujde jiste hur;-)))
Cely tyden predchazejici dvanactemu Mecheche se diskutovalo o zpusobu dopravy na Mecheche. Jelikoz zpravy v televizi zarucovaly dostatecne mnozstvi snehu, dohodlo se, ze si vezmeme bezky. To podle me dost ovlivnilo vyber dopravniho prostredku. Ja se Sedym jsme se rozhodli pro vlak z Mlade Boleslavi mesta, jelikoz to bylo prime spojeni a nehrozil tedy pozdni prichod na Ritual. Ten zacinal az v devet vecer a tak se nam spoj v 15:55 zdal vcelku primereny (prijezd do Stare Paky mel byt 17:45)… Druha skupina (Buby, Luda a pozdeji pripojivsise Medour) jela take vlakem, ovsem z Bakova pres Turnov (prestup) a Zelezny Brod zase do Stare Paky. Treti skupina v cele s Velkym Pivrncem Mirou (+ hoste Kulda a Karel) zvolila pohodlny dopravni prostredek: Skodu Felicii 1.6 Combi. Zrzek se take rozhodl pro auto (Skoda Felicie). A konecne jako obvykle dorazil jeste samotar a svetobeznik Pazout a to opet ve svem voze Skoda 105 S (pocitam ;-))) Ano! A dokonce s plnou (alespon to Pazout tvrdil) nadrzi.
Ale zpet k nasi ceste (tady je listek). Posileni pivkem a vyzbrojeni nekolika plechovkami jsme usedli do posledniho vagonu, kde bylo pomerne plno. Ovsem po nekolika zastavkach se nas vagon zcela vyprazdnil a my v nem jeli se Sedym sami. Jen chvili pred koncem pristoupila nejaka parta, jedouci na zrejme podobnou akci, ovsem smisenou… Behem nasi cesty se nic zvlastniho nestalo, akorat v Lomnici nad Popelkou jsme zacali citit jakysi zapach a za chvili take pribehl nejaky zrizenec, oddelal kus podlahy a vyvalil se strasny kour. Zrizenec chvili nadaval a my pochopili, ze, slovy toho zrizence: ta „zasrana“ prevodovka je zrejme „v prdeli“. Otazali jsme se, zda mame vagon opustit, ale byli jsme ujisteni, ze nikoliv. Zhruba za deset minut jsme se skutecne rozjeli, ale my se Sedym jsme radsi postavali v chodbicce oddelene sklenenymi dvermi… Potom jsme se jeste asi dvakrat u pruvodciho ujistili, kolikata zastavka ze je Stara Paka (byla to konecna ;-))) a za chvili jsme byli na miste. Tady musim rict, ze Miruv planek (tady je planek) byl skutecne precizni a presne odpovidal skutecnosti (no jasne ze az na tu malickost s cislem popisnym ;o). Bez jakychkoliv problemu jsme nasli dum cp. 253.
Nevim uz presne, ale myslim, ze jsme nedorazili posledni. Posledni byl asi Pazout, ale to je stejne jedno, protoze prijel vcas! Kdyz jsme tedy dorazili my, akorat se narazel sud. Jen tak lehce jsme se ubytovali, vytahli z baglu pullitry, zjistili kde je zachod a uz se zralo a chlastalo a povidalo… Nevim, jestli je to vzdycky, ale tentokrat jsem mel nejak dojem (hlavne pred Ritualem), ze mluvime jeden pres druheho a nikdo nemuze vlastne nikomu nic rozumet… Nicmene tesne pred devatou to Mira uklidnil, prednesl vlastni proslov a zacal Ritual. Vse probehlo ve vsi vaznosti a bez problemu, jen Mira si prvni stranku v Pivniku krasopisne nadepsal a pridal tam i sve jmeno. Pri samotnem Ritualu si vsak uvedomil, ze se bude muset vlastne podepsat a vysledek byl, ze Velky Pivrnec na dvanactem Mecheche byl MiraMira…
Dale melo Mecheche jiz klasicky prubeh, takze zminim jen novou hru s kostkami, kterou prinesl Luda. Jeji uspech byl zalozen na tom, ze kazdy hrac nejen ze mohl sam sbirat body, ale hlavne mohl druhym skodit (resp. tomu co hral po nem body ubirat). Myslim, ze vic se to ani vylicit neda… Prvni den, vlastne noc skoncila az druhy den, vlastne rano, no proste v sobotu ve ctyri rano jsme sli spat…
Druhy den hned po snidani jsme v pul dvanacte vyrazili na vylet (tady je mapka). Cilem se mela stat ,jak jinak, nedaleka hospudka. Nejprve probehlo hromadne foceni s lyzemi pred domem, protoze hrozilo, ze se z vyletu nevratime vsichni. To uz s nami nebyl Karel, ktery dopoledne odjel. Takze nas zbylych devet statecnych se vydalo napric Pakou za snehem a sirymi planemi… Mistni obyvatele na nas sice divne koukali, ale nas neodradili. Kdyz jsme vylezli prvni kopec (s lyzemi na zadech), presli prvni koleje a vysli na plan (stale jeste s lyzemi na zadech), zjistilo se, ze louka je uplne oraniste a zpod snehu vykukovala jedna hrouda vedle druhe. Tak jsme se zkusili jinou louku. Ne ze by byla lepsi, ale Mira ukazoval k lesu za horizont a sliboval, ze to uz je snehu fura a vyslapana stopa… Je pravda, ze snehu bylo vice, ale neni pravda, ze by tam byla stopa. Tedy presne. Stopu vlastne nemel jen Medour, protoze sel prvni a nam vzadu uz bylo fajn. Jiz od pocatku vypravy mel problemy Buby, ktery se na Kuldovi (ten mu totiz zapujcil kompletni lyzarskou vybavu – tedy boty, lyze a hulky) domahal kvalitniho namazani… A tak Kulda vyzkousel asi tri druhy vosku a vysledek se dostavil. Asi po jednom kilometru chuze vicemene po rovine, vzal Buby lyze do ruky a slapal namrzlym snehem do kopce. My ostatni jsme se zatim na kopci posilnovali z placatice. Zapomel jsem dodat, ze na kopecku, byla socha panny Marie a cesta vedouci k teto sose, se priznacne pro Bubyho nazyvala „Cesta k Bozim mukam“. Za chvili k nam Buby dorazil na pokraji fyzickych a daleko za hranici psychickych sil. Odmital i alkohol ! Tu se vsak ukazal Mira, jako pravy znalec hor a mentality lidi pokousejicich se zdolat jejich tezke prekazky. Klidne a v pohode Bubymu vysvetlil, ze jsme uz v polovine cesty a dal se cesta vine jen po rovine. Nejak jsem si matne z rana uvedomoval (a jiste i spousta dalsich), ze Mira hovoril, cosi o sedmi kilometrech. Ale nechtel jsem zdrzovat zbytecnostmi a prijal jeho slova o pulce cesty za sva. Bubyho se nam podarilo presvedcit (i kdyz v tom jiste hral fakt, ze cilem cesty byla putyka) a slo se dal. Buby dokonce opet na lyzich. Stopu jsem se dobrovolne rozhodl delat ja a za chilku jsem celou nasi vypravu dovedl ke strasne smrdicimu hnoji… Po dalsich par kilometrech (S Bubym jsem sice nemluvil, ale asi mu to pripadalo uz normalni a vracet se rozhodne nechtel) jsme meli take moznost se trochu svezt z kopce (asi tak deset metru dolu a hned zase nahoru…). Tam stoji za zminku jen Sedyho pad presne v miste, kde se kopec zacal obracet opet nahoru a hlavne Bubyho bravurni preskoceni vznikle jamy… Pak se slo opet lesem do kopce a kdyz les ridnul a koncil, podlehl jsem i ja dojmu, ze tu nekde musi byt slibovana hospoda Na Klepande, vyhlasene to misto lyzarskych poutniku… Jake vsak bylo nase prekvapeni, kdyz tam byl jen rozcestnik, ktery oznamoval, ze trista metru nad nami je zricenina Kumburk a Klepanda je odsud „pouhe“ DVA kilometry. S napetim jsme cekali, jak tuto zpravu poda Mira Bubymu, ktery prisel chvili za nami tazen stridave Mirou a Kuldou. Mira nas vsak vsechny ulkidnil, ze je to uz jen z kopce a hned jsme tam. Nikdo nediskutoval. Jen nas trochu zklamal nejaky clovek na bezkach, ktery tvrdil, ze je hospoda z vetsi casti uzavrena kvuli svatbe. No, nic, zkusit jsme to museli. Mira nelhal a zhruba za dvacet minut jsme byli na miste. Trousili jsme se do hospody postupne, podle toho jakou kdo mel zizen a kolik mel kdo fyzickych sil. Slova neznameho cloveka o jakesi svatbe se ukazala licha, protoze dve tretiny hospody zabrali dobrovolni hasici!!! Na vsechny ostatni bezkare zbyla mala mistnustka pro asi dvacet lidi. Nas bylo devet. Luda s Pazoutem, kteri byli v hospode jako prvni sice zabrali stul pro sest, ale jakasi baba s dedkem nam dve mista obsadili nedbaje na nase slova, ze za chvili prijede totalne vycerpany kamarad. Takze ctyri lide sedeli a pet postavalo ruzne kolem vycepu a vyhlizelo volna mista. Pazout se sice snazil prinest vedle od hasicu nejake volne zidle, ale vycepni jeho skvelemu planu nepral. Asi po trictvrte hodine se vse vyresilo a my sedeli vsichni u jednoho stolu pro sest… Na tvare Pivrncu se zacal vracet usmev a bylo vyhrano. Objednavalo se jedno jidlo za druhym, jedno pivo za druhym a jelikoz jsme byli na horach, tak i rum. Cas prijemne ubihal a za oknem se nenapadne zaclo serit. Navrhoval jsem sice odchod uz ve ctyri hodiny, ale ani me samotnemu se moc nechtelo, natoz abych presvedcoval ostatni. I klid Bubyho me presvedcoval, ze neni kam spechat. V pet vsak uz byla venku tma a jelikoz se zaplatilo, rozhodl jsem se vyrazit zpet do Paky. Trochu me prekvapilo, ze se pridal jen Buby a Sedy, ale ostatni tvrdili, ze nas za chvili dohoni, cemuz jsem veril… Pred hospodou jsem zjistil, ze mi nekdo zarval lyzi tak hluboko do hromady snehu, az mi vzadu odlepil asi tricet cisel skluznice. To me v tu chvili, ale skutecne netrapilo. Spolecne se Sedym jsme Bubymu zapnuli vazani a vyrazili do tmy…
Zacatek cesty byl v pohode, protoze se jelo vlastne po silnici, ale prvni problem nastal pri stoupani lesem. Videt nebylo nic a Buby se uchylil opet ke klasicke chuzi s lyzemi v rukou. Jakmile jsme dosli na horizont, kde cekal Sedy, presvedcili jsme Bubyho a ten si lyze opet nazul a krome jednoho padu, kdy mu vypnulo (bezecke !!!) vazani, je mel stale na nohou. Alespon myslim… Nebo mi to tak jen pripadalo… Kazdopadne jsme se zhruba po dvou hodinach tmou dostali skutecne do Stare Paky. Vsichni jsme byli samozrejme nekolikrat na zemi, ale Sedy to dovrsil, kdyz v samem zaveru spadnul v lese primo do kaluze. Na vsechny utrapy jsme ovsem v zapeti zapomeli, protoze nas v dome cekala tepla sprcha… Umyti, ohrati a uspokojeni dosazenym sportovnim vykonem jsme si teprve uvedomili, ze nas vlastne nikdo nedohnal a, ze kluci bud nekde bloudi anebo jsou stale v hospode. Jelikoz s sebou meli i Miru (jako mistniho znalce), byla pravdepodobnejsi varianta c. 2. A skutecne asi ve ctvrt na jedenact vsichni (to se ale zjistilo, az rano – protoze nekteri sli ihned spat a vlastne jsme je vecer ani nevideli) dorazili. Takze jsme pak spolecne jeste parili asi do dvou do rana.
Nedele nas nejprve prijemne prekvapila sluncem a blankytne modrou oblohou. Po bohate snidani, kdy byly k jidlu vsechny zbytky z predchozich dnu (a Mira jeste prinesl tlacenku) se nekteri jeste rozhodli jit na vylet na bezkach. Ja, Sedy, Buby a Medour jsme vsak uz vyrazili na vlak. Cesta probehla bez komplikaci a pri prijemnem podrimovani i rychle, takze v jednu odpoledne uz jsem byl doma. Pivrnci, kteri se vydali jeste na turu oficialne ukoncili Mecheche asi kolem treti, ctvrte odpoledne slavnostnim uklidem celeho domu.
Jeste se musim vratit k jedne veci a tou byla organizace Mecheche. Bylo o nas skutecne dobre postarano. Dum nebo spis vila byla obrovska se spoustou pokoju, dvema zachody a dvema koupelnama. Takze nekteri z nas se dokonce na Mecheche i myli ci sprchovali!!! Take co se tyce jidla a piti jsme nestradali. A dokonce jsme byli obcas primo sokovani, jako treba pri prichodu z lyzarskeho vyletu, kdy na nas na stole cekal cerstve nastrouhany kren jako priloha k vytecnym parkum. No, bohuzel uz je to vsechno za nami a zustaly jen vzpominky. Takze zhruba za pul roku znovu na Mecheche a jeste jednou Miro…Diky.
Dzimak
