Zápis z 18. Mecheche

2002_18M_Z

PART 1

No tak to je teda v p… Psaní tohodle článku jsem tak dlouho odkládal, až jsem na něj zapomněl úplně. Teď jsem si sice vzpomněl, že ho mám napsat, ale už zase nevím co se vlastně na Mecheche dělo. Zkusím z toho nějak vybruslit. ;o) A teď jsem si všiml své poznámky v pravém sloupci, kterou jsem sem napsal už dávno. No tak to jsem opravdu na rozpacích, protože čeho se ta debata v pátek týkala už nevím vůbec.
Ale i přesto všechno zalovím v paměti a třeba se tam něco najde. EMA MÁ MASO. MÁMA MÁ EMU. Sakra, takto jsem zalovil nějak hluboko. Tak dost. Teď už doopravdy.
Tak teď si vzpomínám, že jsme vyjeli (Jedno pražské auto – Jirka, Zrzek a Martin a druhé boleslavsko-bakovské – Buby, Luďa a Džimák) v pátek odpoledne a nejprve jsme se stavili za Meďourem, který doma marodil po tý bouračce. Naštěstí vypadal líp než jsme čekali a až na jeho psychický stav, který vskutku nedosahoval obvyklých Meďourových hodnot, byl docela v pohodě. Míla to i s klukama zvládala dobře a tak se Meďour měl doma jako ve vatičce. Návštěva trvala asi hodinku, a přesto jsme směr Hoffmanova bouda vyjížděli za tmy.
K Hoffmanově boudě, která je asi v půli Černé hory v Jánských Lázních jsme dorazili ani nevím kdy, za to si pamatuju, že dost hustě sněžilo. Jak jsme se mohli v příštích hodinách přesvědčit, nebylo to zatím zas až tak hustě. Daleko hůř už bylo Sedymu s Mírou, kteří dorazili podle mě až úplně v noci. Přesný čas fakt nevím.
Ale abych se vrátil k našemu příjezdu, ubytování proběhlo v klidu, dostali jsme velký pokoj přímo v přízemí za obrovskou společenskou místností. Hodili jsme tam bágli a rychle pospíchali do hospody, kde nám ještě slíbili udělat večeři. Aha, takže to mohlo být asi devět večer. Po zavření hospody jsme šli do společenské místnosti, kde se hrál Bubyho stolní hokej. Piva nám myslím dávali asi do jedenácti a pak roztočili dopředu. Fakt si matně vzpomínám, že někdy v této době dorazili již solidní sněhuláci Sedy s Mírou.
No a pak je tu ta zmíňovaná diskuse až do časných ranních hodin, kterážto proběhla už v našem pokoji za účasti (podotýkám, že velmi aktivní) kamaráda Jamesona. Ten taky rozváže jazyk každému. ;o)))
Druhý den ráno nás vzbudil Kuldík, který dorazil se zpožděním, ale zato sportovně naladěn a nepřipouštěl námitky nedospavců a už nás hnal na běžky. A tak jsme vyrazili směr spodní stanice lanovky. No jistě, přece nepůjdeme DO kopce. Buby ač bez běžek šel s námi a musím říct, že díky štěrkem posypané cestě ani nezaostával. U lanovky navíc zjistil, že je tu jakási sáňkařská dráha, neváhal, půjčil si sáńky a už se s námi houpal v kabince na Černou horu.
Nahoře byl silný vítr a tak jsme se narychlo rozloučili s Bubym, nechali ho napospas osudu a vyrazili kamsi dál do hor. Naše tempo bylo podle mě docela svižné, jelikož foukal fakt silný vítr a možná i sněžilo (nepamatuju se) a nedalo se ani pokecat. Po jisté době jsme dorazili k nějakým chatám, kde se nedalo ani poobědvat, takže jsme to obrátili zpátky na, no pomožte mi, jak se to jen jmenovalo, no jasně, na Kolínskou boudu. Tam jsme se posilnili a pokračovali v cestě zpět na Hoffmanku. Zvolili jsme trasu po vrstevnici, což znamenalo, že se šlo do kopce i z kopce. Stopa po noční vánici nebyla skutečně protažená, ale i přesto patří závěrečný asi dvoukilometrový sjezd k tomu nejlepšímu, co nás na cestě potkalo. Dobrá ten dost prudkej konec s těma potůčkama a kamením přes cestu nemyslím ;o)))
Teď si budu zase trochu vymýšlet, ale myslím, že na chajdě na nás už čekal Buby. Neměl zrovna super zážitky ze sáňkování, protože jít sám z kopce zasněženou cestou není opravdu nic moc. No ale byl čas večeře, takž jsme si objednali (ha, to je další moment, který si nikdo nepamatuje – byla večeře anebo ne a byla tohle večeře nebo vlastně pozdní oběd?) No já to rozhodně nerozřeším.
Každopádně se chlastalo a žralo a chlastalo a pak přijel Pažout…

Džimák

…to be continued…

PART 2

Tentokrát je vylíčení průběhu Mecheche na mně. Stejně, jako jistě každý, jsem tímto velice poctěn, ale jelikož jsem se zúčastnil jen menšího dílu celé akce, události během mé nepřítomnosti se uvolil zvěčnit Džimák. Patří mu za to dík.
Má cesta na tohoto plnoletníka začala v zimních podmínkách v jesenických horách. Auto s letními gumami (jak se později zjistilo, byli na tom ostatní stejně) zvládlo sníh i mráz celkem dobře, to jsem však netušil, co mě čeká v Krkonoších. Metr sněhu, závěje, silnice pěkně uklouzané.
Ostatní Pivrnce a Pivrnče jsem tedy spatřil v sobotu v 15:30, přibližně. Samozřejmě seděli v hospodě, ze které jsme vylezli až při odjezdu domů. Ale nepředbíhejme. Po úvodních přivítacích formalitách a objednání piva a jídla jsem objasňoval ostatním, co mě vedlo k návratu do fyziky. Pro některé, hlavně nematfyzáky, to byla dost nezáživná debata, takže vytvářeli tlak téma přiblížit i laické veřejnosti. Po poklábosení jsme se odebrali na pokoj, místo rituálu. Na ten se nakonec dostavili všichni včas, proběhl, dnes již by se dalo říci, klasickým způsobem, převážně vážně, jen služebně nejmladší Pivrnec úplně do detailu nedodržel správnou posloupnost úkonů. Buď měl tak velikou slinu, nebo asi málo trénoval. Jen jsme tentokrát pili všichni z jedné lahve neb nebyly skleničky.
Rozvinula se klasická porituální debata, ve které jsme se nakonec, jako vždy, shodli na oprávněnosti a smysluplnosti naší organizace. Po vyprovokování Pivrnci a zmatečném vyložení stanov Martin požádal o to, stát se Pivrncem. Chybné bylo prohlášení kohosi o tom, že Pivrnče musí být stále potvrzováno ve svém statutu. Nicméně Martin prokázal výbornou znalost stanov, což však nebylo rozhodující. Následně se strhla vášnivá diskuse o jeho přijetí či nepřijetí. Dopadlo to pro více či méně očekávaně a počet Pivrnců se nezvýšil. Pokusem o zmírnění tohoto faktu bylo vyjádření stoprocentní podpory Martina coby Pivrnčete.
Je třeba se také zmínit o tom, že Meďour se nezúčastnil 18. Mecheche z důvodu na něm spáchané automobilové havárie. Všichni mu přejeme brzké uzdravení. Naší povinností vyplývající ze stanov bylo stanovit mu pokutu za neúčast. Všichni se na ni následně složili.
Vyčerpaní řečnickými výkony se všichni odebrali do společensko-sportovní místnosti, kde se rozdělili na dvě skupiny. Jedna vykonávala komické pohyby rukou a vrhala špičaté předměty směrem (přibližně) k blikající skříni. Druhá pak ještě komičtěji píchala tyčí do kuliček, keré se válely na stole. Výsledkem snažení byli prý jacísi vítězové.
Když to přestalo většinu bavit, odešli jsme zpátky na pokoj, kde začala tradiční hodinka či dvě hry v kytaru a zpěvu. Některé to tak znavilo, že se rozhodli jít spát. Ostatní vyfasovali papír a tužku a chca nechca začali společně skládat básně. Nenechte se zmást na první pohled vznešeným slovem skládat. To se netýká obsahu, ale spíše techniky vzniku básní. Jelikož všichni účastníci Mecheche vědí, jak se „skládají“ básně, není nutné to dále popisovat.
Také tahle činnost měla odpadový efekt. Postupně zbyla jen hrstka nejčilejších – největší sportovci a já, který přijel „odpočatý a vyspinkaný“. Vzali jsme do rukou pogumované kousky dřívek a v oné společensko-sportovní místnosti jsme jimi mlátili do lehounkých kuliček tak, aby tyto dopadali přes plot na cizí pozemek. Dle mého názoru v ping-pongu nebylo vítězů, jen poražených. I my jsme šli nakonec, tuším asi ve čtyři, spát.
Ráno bylo venku celkem fujavo, takže se všichni rozhodli nezůstávat až do oběda a odejet domů během dopoledne. Mně to bylo líto, protože jsem tu byl tak krátce, že jsem s některými vlastně, kromě pozdravu, ani nestačil promluvit. Ale i já jsem měl naspěch, protože jsem chystal stěhování. Trochu rozptýlení při snídani způsobila servírka tričkem bez prsenky a tetováním na zádech (nebo na zadku?). Po hromadném focení jsme sbalili svých pět švestek, já jen čtyři, posádka Sedyho auta se pokoušela asi deset minut nasadit řetězy, nakonec to vzdali, všichni nakopli káry a tradá domů.
Nashle v Beskydech!

Váš Pažout

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *